Neználek sleduje mistrovství, část 2.: Pozdrav z uruguayského pekla
Těžko se mi tyhle řádky píšou. Ale co se dá dělat v tomhle světě, kde příčina plodí následek. Jeden by často byl tak rád, kdyby to tak prostě nebylo. Kdyby se příčina tiše vznášela ve vzduchoprázdnu, neplodně se krčila v koutě, už navěky sama, zcela bez následků. Jenomže příčiny takové, bohužel, nebývají. Jen co se na světě objeví, koukají co nejrychleji vést k nějakému tomu následku a jeden se pak diví a diví.
Stavidla tomuhle proudu vědomí pochopitelně zvedla jedna konkrétní příčina. V závěru prvního pokračování tohoto cyklu jsem se nechal unést znechucením nad výkonem a padoušstvím brazilského mužstva a rozhodl se pro zbytek šampionátu fandit Uruguayi v naději, že zopakuje potupnou porážku, již Brazilcům uštědřil ve finále na Maracaná v roce 1950. Teoreticky tenhle koncept dával smysl. Teoreticky. A taky uspokojoval moji marnivost. Pán si nemůže vybrat nějakou „obyčejnou“ zemi, končící třeba na -sko, -cko nebo -ie. Chce svůj -uay. A tak ho má, Uruguajec jeden honorární. Říct svoje Ich bin ein Berliner, to umí každý Kennedy. Ale prohlásit se za Montevideáka, to si jeden hned připadá originálně. Ach, ty touho připadat si originální... Kolika pitomostí bychom byli ušetřeni, kdyby tě nebylo.
A začalo to tak slibně
A teď k sobotnímu večeru, kdy se odehrálo památné utkání Uruguay – Kostarika. Začal vlastně slibně. V rámci předehřívání se jsem po očku sledoval match Kolumbie – Řecko. Roduvěrný Čech nemůže nikdy, do konce všech dnů, do dne kdy déšť asteroidů zničí planetu, na niž se lidstvo uchýlí potom, co Zemi zničí déšť asteroidů, prostě nikdy zapomenout na to strašlivé semifinále Eura 2004, kde nás Řekové tak dlouho a tak tupě betonovali, až naprosto hanebně a nezaslouženě vyhráli. Takže vnímat přes obrazovku jejich zoufalství z toho, jak dostávají od Kolumbie klepec, jednoho pohoupá na vlnách škodolibé extáze. A máte to, Řekové! Maniakas, Hepatitis, Kosmodiskos, celá ta vaše parta.
No a pak to začalo. Pořád docela slibně. Můj adoptovaný tým nastoupil v bleděmodré – barvě rozpáleného nebe nad krajem kolem ústí řeky La Plata, kde veselí gaučové honí svá obrovská stáda a radostně mávají klobouky na pověstně lidumilného uruguayského prezidenta. Pravda, to mužstvo zrovna lidumilně nevypadalo – narozdíl od sympatických kostarických kluků.
Většinou ho tvořily zaťaté typy, hráče Riose komentátoři několikrát přirovnali k brazilskému umělci Pitbulovi, kterému se říká Pitbul, protože se tváří dost zaťatě a jeho krk je výrazný svou absencí. Na rozdíl od umělce Pitbula neměl hráč Rios těsně obtažené bílé kalhoty, myslím, že můžeme mluvit o štěstí. Pak tam byl hráč Caceres s nedbale elegantním drdolem a ovšem i hráč Cavani, který posunul druhdy tak obdivované jihoamerické fotbalové máničkovství do polohy značně přeestetizované. Na lavičce náhradníků se pak objevil i hráč Suarez, což je důležitý hráč, který patří do kategorie mimo dobro a zlo. Je totiž trochu nelidský. Hráčskými schopnostmi lidství převyšující, v jiných oblastech spíš jeho standard podstřeluje. No nic. V každém případě nenastoupil a jeho schopnosti na hřišti absentovaly stejně důsledně jako krk hráče Riose.
Tehdy jsme ale ještě byli jasní favoriti. Na minulém mistrovství čtvrtí, v týmu nějaké ty hvězdy a proti nám kostaričtí benjamínci, někteří prý – pravda – slibní, ale jinak... jeden z nich má křestní jméno Yeltzin. To snad mluví za vše. I naše hymna byla hymna favoritů. S předehrou dlouhou, že by se během ní dal přeříkat telefonní seznam standardně velkého maloměsta a s melodií dost komplikovanou. Kam se na ni hrabal ten jednoduchý kostarický marš.
Tajemství uruguayského náporu
Ke hře. O ni totiž tak trochu jde. Vstoupili jsme do ni s důslednou zmateností, arogantně přehlíželi pobídky občas ochotně spolupracující kostarické obrany, dali gól, který nebyl uznán. Hráč Cavani potom spálil jednu šanci, nasadil v obličeji poněkud přeestetizovaně zmučený výraz, oči k nebi obrátil – asi jako svatý Šebestián, mínus šípy.
K dalšímu vývoji: hráč Lugano osvědčil značnou schopnost plachtit vzduchem pokaždé, když měl dojem, že by to snad mohlo zaujmout rozhodčího, Jestli některý hráč dospěje v umění ublíženého plachtění až do bodu, kdy bude schopný se v letu zastavit a setrvat v levitaci, dokud sudí něco neodpíská, mohl by to být právě Lugano. Odhodlání mu k tomu nechybí. To je k dění na hřišti asi všechno. Po minutách nikterak potentní převahy, nám Kostaričané darovali penaltu. Cavani ji kopl pěkně, vsítil a nasadil pak radostný výraz svatého Šebestiána těsně po nanebevzetí. První poločas pak nějak skončil.
Během přestávky došli sympatičtí kostaričtí kluci k názoru, že se s námi už nadále párat nebudou. Naplnili ten záměr dost důsledně. Nejdřív vsítil hráč Campbell, a když píšu vsítil, míním vsítil. Skoro tu síť protrhl. Nenechali jsme se tím vyvést z míry. Potom nám dal dalšího banána hráč Duarte. Jeden z našich sice projevil nedomrlou snahu ukopnout mu v poslední chvíli hlavu – marnost. Načež se rozpoutal pověstný uruguayský nápor, který spočíval v dezorientovaném pobíhání po hřišti, zaťatém tváření se (mluvím o tobě, Riosi) a občasném sprostém faulu. Jinak než třetím gólem to dopadnout nemohlo. Reagovali jsme v duchu tradice, nápor se podařilo vystupňovat až k úplně a totálně zbytečnému vyloučení hráče Pereiry. A byl konec.
Sympatičtí kostaričtí kluci se radovali a s nimi i sympatické kostarické publikum a vůbec všichni sympatičtí a soudní lidé na celém světě. Jenom já ne. Protože asi potřebuju trpět. A když na šampionátu nehraje český tým, který v posledních letech potřebu publika trpět saturuje velice zdatně, vyberu si skvadru ještě nesnesitelnější. Uruguay! Jak mě to jenom mohlo napadnout? Změň tým, řekla by osoba, která neví o co jde. Nevíš, o co jde, osobo, zněla by moje odpověď. To nejde. Prostě ne. Holt budu nést dál to svoje uruguayské břímě. Třeba to příště bude lepší. Třeba nastoupí Suarez a někomu zas ukousne ucho, když už nic jiného. Třeba... Teď ale nemůžu než zopakovat slova vzbouřeneckého důstojníka Fletchera Christiana, která 28. dubna 1789 adresoval kapitánovi Blighovi na palubě lodi Bounty. „Jsem v pekle“. A vybral jsem si ho sám. Vždycky to tak je.
