Česká anomálie: Jsme největšími nepřáteli Evropy

V které zemi považují lidé členství v Evropské unii spíše za špatnou než dobrou věc? Taková země je pouze jedna, Česká republika. Zjistil to výzkumný tým Lorda Ashcrofta, který mapoval náladu v Evropské unii před britským referendem.

Zpráva překvapí spíše tím, že jsme jediní. Vždyť se z veřejných zdrojů obvykle dozvídáme, jak Brusel nenávidí skoro všude, samozřejmě v Řecku, ve Finsku, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Británii. Jenže tam se vztah k Evropě tolik nevyhrotil. Logicky se probouzí otázka, proč právě Češi?

Pro pořádek je třeba uvést, že Čechů, kteří členství své země spíše odsuzují, je o pět procent více než těch, kteří ho v zásadě chválí. Nejméně převažují příznivci členství v Rakousku, Švédsku, Dánsku a Británii, kde jich je o 8-13 procent víc, než odpůrců.

Národ Klausů a Zemanů

Vysvětlení české anomálie se nabízí celá řada. Okamžitě napadne, že to je dílo posledních dvou prezidentů, kteří se na boji s Evropou vyprofilovali. Rádi prezentují intelektuální převahu, jenže v Evropě jejich myšlenky příliš nezaujaly, mimo jiné i z toho důvodu, že jejich znalost cizích jazyků není bezchybná. Proto se uzavřeli ve své hradčanské pevnosti a pověsti Evropy škodili, co mohli.

Potíže se sebevědomím Čechů, kteří považují za velkou výpravu i cestu k prvnímu supermarketu za hranicemi, potvrzují další zjištění Ashcroftova průzkumu. Představuje Evropu jako společenství osob s rozdílnými vzory chování. Někteří jsou mezi ostatními víc oblíbení, například Švédy, Brity, Dány a Rakušany si pochvaluje víc než 80 procent Evropanů. Podobají se však lidem, které už neustálá pozornost ostatních otravuje a třeba by i chtěli ze společnosti odejít, aby měli klid. Druhou velkou skupinou jsou východoevropské státy, které jsou oblíbené jen asi u poloviny občanů Unie. O to víc si však cení, že se mohou pohybovat ve vybrané společnosti. Třeba v Polsku, na Litvě a v Estonsku patří k eurooptimistům tři čtvrtiny populace. V tom jsou výjimkou Češi. Připomínají člověka, který se obává výsměchu ostatních, a proto se tváří, že vlastně o jejich pozornost nestojí. A dává to najevo ještě víc než hvězdy večírku, které mají dost skutečných důvodů být zájmem ostatních unaveni. Pokud někdo bude chtít omezit účast na party, jsou takoví morousi první na řadě.

Postoj Čechů v Evropské unii se může označit za zdravou skepsi, přemýšlivost, rozumný odstup. Ovšem existují i výše zmíněné termíny, sebestřednost, nízké sebevědomí, mstivost.

Evropany se vším všudy

Neobvyklou tuzemskou averzi k Evropě jde vysvětlit i historicky. Za hlavní přínos vstupu do Unie považují východoevropské státy možnost cestování, Češi ale podle Ashcroftova průzkumu nejméně ze všech. Západu jsou nejblíže geograficky, mohou tam nahlédnout opravdu kdykoli, a proto si nejdříve uvědomili, že ani tam není všechno zlato, co se třpytí. Nebo se to dá říct i opačně. Vydržet v neustálé konfrontaci se sebevědomým Západem Čechy vyčerpalo nejdřív, a proto se chtějí jako první vrátit zpátky, do bezčasí a klidu normalizace. Proč by jinak dávali v politice přednost mimo jiné bývalým komunistům a estébákům?

Protievropská skepse je trendem posledních let a vzbuzuje skutečné obavy, co může přinést, pokud se bude dál prohlubovat. Hlavně není jasné, jak se může obrátit trend, který se zdá být předepsán v knize osudu. Výzvy rodičům, ať se jejich děti dobře naučí cizí jazyky, aby se nezačínaly bát hned za německými nebo rakouskými hranicemi, nemohou mít v blízké době viditelný efekt.

Naštěstí existuje také optimistický výklad. Současné generace v Česku i řadě jiných zemí na Východě nebyly nikdy tak přímo konfrontovány s evropskou realitou jako v této chvíli, kdy se jedna po druhé řeší ekonomická krize, ruské embargo, potíže s měnou a teď s uprchlíky. Konečně zjišťují, že Západ opravdu není jen buržoazní pozlátko, kterému v prvních letech po převratu podlehli. Jinými slovy, teprve teď se Češi stávají skutečnými Evropany, jen jsou z toho opravdu nervózní.