Herny jako nezbytná potřeba měst a setkání muklů
Kolega Ondřej Štindl už v pátek avizoval, že tento týden vyráží za kulturními povinnostmi na premiérové turné svého nového filmu Místa po českých městech, vsích a jiných médiích a že tak nebude přítomen v novinách svých. Procítěně se přimlouval, abychom to bez něj přežili, tak nás žádám, snažme se. Dnešní deníky totiž jsou k přežití především díky sportu, který uplynulý víkend naplnil událostmi radostnými i hororovými. V jiných rubrikách buď otálení před volbami, nebo statečná skotská srdce, číhající na čtvrteční referendum, anebo všelijak nemocní lidé. S přicházejícím podzimem je zjevně něco ve vzduchu.
Například Právo začíná článkem „Nepříčetný lékař mučil dětské pacienty“. Bývalý primář dětského oddělení klatovské nemocnice – a nynější primář téhož oddělení v nemocnici v Rakovníku – prý dvouletým a tříletým dětem při pokusech zavést kanylu nebo nabrat krev rozpíchal hlavy do krvava, anebo byl s to děti předávkovat analgetiky, takže se ocitaly na hraně života. Diagnóza lékařova postižení: bipolární afektivní porucha. Lékař o ní věděl, nikomu ale nic neřekl a žádný z kolegů na něm změny chování nepoznal. „Paradoxně jednal v přesvědčení, že profesně dělá pro pacienty to nejlepší.“ Asi je to pravda, ale stejně: naposled jsem tu psal o případu oddělení psychiatrie, kde lékaři šňupali pervitin a rovněž si nikdo z kolegů ničeho nevšiml. To už člověk znejistí. A když k tomu všemu včera Česká televize vysílala další díl Nevinných lží, který zpodobňoval, co všecko se může stát, když lékař někoho špatně medikuje, to už je úplně na pováženou. Hrůza za hrůzou se valí odevšad, jeden aby se už bál i rozstonat.
Právo stojí za zmínku ještě předvolebním plněním ČSSD. Na prvních dvou stranách listu se totiž příliš očividně tlučou premiérovy ideály s realitou voličských přání: „Vládní plány na omezení hazardu narážejí na protesty obcí. Jejich rozpočty (tedy obcí, nikoli vládních plánů) na nich (tedy na hazardu, nikoli na protestech obcí) často významně závisejí.“ Obce se bojí, že zavřít herny ze dne na den by znamenalo hodně nezaměstnaných a velké díry v rozpočtu měst. Třeba Teplice by přišly o šedesát milionů, což dle jejich starosty Jaroslava Kubery „je desetina městského rozpočtu. Zákaz ze dne na den bychom neměli čím kompenzovat. Nemohli bychom podporovat spot, kulturu, museli zavést poplatky za odpad. V Teplicích jsou herny třetím největším zaměstnavatelem.“ A protože premiér je chytrý chlapec, ví, že od svých plánů musí před volbami upustit aspoň verbálně. Kampaň sociální demokracie tak hlásá, že nadcházející komunální volby jsou „klíčové kvůli možnosti další realizace sociálního rozměru sociálně-demokratické vládní politiky. Takže je nutné, aby policie pokračovala v tvrdém tažení proti výrobcům a dealerům drog. K tomu by mělo pomoci zavedení registru přestupků, k potírání daňové kriminality má vést zavedení zákona o prokázání původu majetku. A také tvrdší postup proti lichvě a zneužívání exekucí a více policistů v problémových lokalitách.“ Všechno se to točí kolem hazardu, ale o něm ani slovo. Je to sice příklad důmyslného kalkulu, ale stejně bych radši premiéra, který by dokázal vyhrávat volby právě proto, že trvá na nutných a nepopulárních rozhodnutích. Mistrem tohoto umění býval Gerhard Schröder.
Pražská příloha Mladé fronty DNES k tématu hazardu dodává: „Buď Praha všechny herny zakáže, nebo naopak povolí.“ Je to trochu zavádějící úvod; postupně z článku vyplývá, že Antimonopolnímu úřadu se nelíbí, když některá městská část ponechá v provozu některé herny a jiné ne, aniž ke svému rozhodnutí zveřejní systém pravidel. Varianta tedy bude, že na „celistvém územním celku“ herny od 1. ledna 2015 buď nesmějí být vůbec, anebo smějí být. Koukám z okna svého bytu na tři herny a věřím, že rozhodnutí zanedlouho zvolené nové radnice naší městské části bude hrdé. – Z celostátního vydání listu ještě toto: „Prostě vezmu auto, naložím krumpáč, lopatu a mačetu a jedu do buše. O té díře nikomu neřeknu, jen Radkovi. Radek samozřejmě dělá, že je ctihodný muž. Lítá kolem něj sice pár vražd, vydíraček a zmlácených lidí, ale nikdo mu přece nic nedokázal.“ Ten Radek je Radovan Krejčíř a vypráví o něm jeho nedávný pomahač Miloš, který však už je pře Radkem na útěku, maje strach, že jednu díru by mohl vykopat sám sobě. Miloš také prozrazuje, že Radek má rád Zjizvenou tvář, slavnou gangsterku s Alem Pacinem. Nu ano, až se narodí český Martin Scorsese nebo Brian DePalma, vznikne jistě hezký film také z Radkova příběhu.
Zpět k chorobám. Blesk se vrací k někdejšímu předsedovi vlády Stanislavu Grossovi, který prý už skoro nemůže chodit, hýbat rukama, sotva zvládne drobné schůdky atp. List expremiérův zdravotní stav vyhodnocuje celý rok a na začátku z toho byla veliká kauza a debata, kam až smí bulvár zajít, neboť zveřejnil informace, o kterých neměly ještě tušení Grossovy děti. Dnes Blesk určuje chorobu: expremiér prý trpí amyotrofickou laterální sklerózou, což je to onemocnění, kvůli kterému se v srpnu celá planeta polévala ledovou vodou, jako by to byl nový hudební hit léta (všimli jste si, že letos žádný nebyl, že?). Taková diagnóza nejspíš má být pointa celé řetězové hry, jako senzace je to však docela nepěkné. Zvlášť v sousedství dalších zpráv o indispozicích jiných zdejších politiků: podle hlasové poradkyně Andreje Babiše se vicepremiér, „introvert, nesmírně jemný, nesmírně citlivý“, který na její první radu, aby se na lidi kolem sebe usmíval, reagoval slovy „Čo som kokot, aby som sa furt smial?!“, do roka odnaučí kuňkat, považte. A David Rath řeší, jak přežít basu, na niž prý je připraven, ale pro jistotu se sešel s Ivanem Jonákem, aby se připravil ještě líp. Jak dnes Blesk triumfuje, „když se setkají dva muklové, bývá z toho hořkosladká legrace.“ Zvlášť na TV Barrandov.
Na Davida Ratha vzpomněl už včera na webu Lidových novin Martin Zvěřina v krátkém článku Teta a defraudanti o přehlíženém rozkrádání fondů Regionálního operačního programu Severozápad (rozkradlo se v něm kolem dvou miliard): „Vedle toho, co se dělo v rámci ROP Severozápad, vypadá i David Rath jako zloděj lentilek ze samoobsluhy za rohem.“ Vynikající přirovnání, doufám, že se chytne.
Sliboval jsem ten sport, tak letem světem: tenisté prohráli semifinále Davis Cupu, spekuluje se o konci vítězného týmu; pražská Bohemka dostala zase výpověď ze stadionu, tomu hrozí demolice; Barbora Špotáková vyhrála další závod (navzdory své rýmě), brazilská fotbalová hvězda Neymar je po políčku slíznutém na mistrovství světa už zdráv a zase mu to kope, a tak mu přezdívají fantom. A bohužel: oběsil se někdejší slovenský hokejový reprezentant Miloslav Hlinka. Hlinkové končí neslavně.
Abychom nebyli pořád negativní – Blesk ještě přináší dlouhý rozhovor s mongolskou milenkou Karola Sidona, která ho miluje, ale nemá s ním sex. Prý až po svatbě. Sidona list charakterizuje jako „utečence, dělníka, rabína“, což je tak inovativní spojení profesí, že vyvstává otázka, zda opravdu nenastal v posledních měsících proklamovaný státní posun, když i redakce bulvární deníku cítí potřebu zatajit, že autor byl a je taky spisovatel a novinář. Ale co s ušlechtilostí, když holt láska je láska, láska umí víc, láska je sen a bol a boj. (Nedostal jsem se ke Skotům, ale na ty v průběhu týdne dojde ještě mockrát.)
