Teror a fatalismus

Slova belgického premiéra „To, čeho jsme se obávali, se stalo skutečností“ byla bohužel tím nejvýstižnějším komentářem, který ke včerejším teroristickým útokům zazněl. Vystihovala fatalismus, s nímž lidé, kteří toto téma sledují, očekávali dříve či později další teroristický útok v Evropě obecně a v Belgii zvlášť. Virulentnost Islámského státu a pomocná ruka migrační vlny slibovaly, že po loňských francouzských útocích zákonitě přijdou další. A Belgie se svými slabými bezpečnostními složkami, největším počtem džihádistických „interbrigadistů“ na hlavu v Evropě a rolí v předchozích útocích v sousední Francii byla logickým kandidátem.

Zaskočilo i fatalisty něco? Ano. Že k němu došlo vzápětí po zadržení Salaha Abdeslama. Dosud panovalo všeobecné přesvědčení, že ve stavu nejvyšší pohotovosti, kdy se to policisty a vojáky v ulicích jen hemží a razie stíhá razii – jako bezprostředně po provedeném útoku anebo při honu, který se v Belgii poslední týden odehrával – teroristé zalezou, neupozorňují na sebe a vyčkávají. Teď se tedy ukázalo, že v Belgii je jejich infrastruktura tak silná a stát tak slabý, že dokážou zorganizovat koordinované útoky policii pod nosem.

Jinak probíhalo vše podle zaběhaných evropských zvyklostí. Městské dominanty typu Eiffelovy věže či Brandenburské brány se odívaly do belgické trikolory, lidé a politici se shromažďovali, zapalovali svíčky, vyjadřovali solidaritu a přesvědčení, že nás teroristé neporazí. Evropská „ministryně zahraničí“ Federika Mogheriniová se pro kamery rozplakala. Jiní se zas prohlašovali, že je to válka, že je třeba přijmout radikální opatření, Britové v tom viděli o důvod víc, proč vystoupit z Unie. Senátorský kandidát ČSSD Stanislav Huml toužebně vzpomněl na válečnou internaci Japonců v USA. Všechno běželo podle zaběhaných kolejí. O důvod víc k fatalismu.

Vyhlašovat válku skutečně nemá smysl. Ani Izrael, který čelí nebezpečí terorismu neustále, nedeklaruje, že je neustále ve válce. To slovo si je třeba nechat na skutečnou válku. A nenechat si vnutit, že je to jediný způsob, jak dostatečně mobilizovat v boji proti islámskému terorismu.

A mobilizovat třeba je. Jeden z citátů, které včera obletěly internet, pocházel od anonymního belgického protiteroristického policisty, který řekl reportérovi webu Buzzfeed: „Prostě nemáme dost lidí na to, abychom sledovali cokoli jiného [než mezinárodní džihádismus] a upřímně řečeno nemáme potřebnou infrastrukturu na to, abychom pořádně vyšetřovali nebo monitorovali stovky jednotlivců podezřelých z teroristických kontaktů, ani abychom pracovali na stovkách otevřených případů, které máme. Je to doslova nemožná situace a je to velice vážné.“

Dodejme, že mezi příčinami situace se v článku uvádí „malá velikost belgické vlády“. Malá velikost? Měřeno podílem výdajů na HDP je belgický stát s 53 % čtvrtý největší v Evropě, za Dánskem, Francií a Finskem. Jenže vláda je malá ve věcech, které má vláda dělat, jako je bezpečnost – vyzáblé základní funkce státu se hroutí pod vahou dotací a sociálních výdajů. Belgii se v poslední dekádě podařilo stabilizovat povážlivý státní dluh; bohužel evidentně na úkor základních funkcí státu, protože pokud jde o sociální dávky a rozpočtové toky, jejichž korumpující síla drží belgickou komplikovanou nefunkční federaci pohromadě, platí tzv. Melčákova maxima – jednou získané se neodnímá. Je to živoucí ilustrace toho, že nezodpovědné rozpočtové hospodaření doslova ohrožuje životy.

Solidarita je hezká a nezbytná věc a v boji s terorismem má své místo. Třeba když Belgičané spontánně pomáhají cestujícím, kteří uvízli v Bruselu kvůli zastavené letecké a vlakové dopravě. Ale v boji proti terorismu nám kresbičky, twitterové hashtagy ani nasvícená Eiffelovka nepomohou. Státy skutečně mají nezastupitelnou roli a musí jak posílit bezpečnostní a rozvědné složky, tak patřičně aktualizovat zákony. Abdeslam jednou belgické policii utekl díky tomu, že podle zákona nesměla vtrhnout do bytu, kde se skrýval, mezi devátou večer a pátou ráno. Kde to jsme? Ale vedle technických detailů je třeba i obecnější změna uvažování. Ve francouzském parlamentu zhynul návrh prezidenta Hollanda teroristy s dvojím občanstvím toho francouzského zbavovat. Jedna ministryně kvůli tomu odstoupila, liberálové a pokrokáři to považují za své vítězství. Proč? Vždyť dávají najevo, že považují občanství za ryze formální, vyprázdněný, byrokratický vztah, který neklade na držitele naprosto žádný nárok ohledně vztahu k zemi. Nemluví náhodou o solidaritě? I toto je její součást.

Uprchlická vlna, to je neoddiskutovatelné, se současnou vlnou terorismu souvisí. Tou aktuální souvislostí je, že teroristé se vmíšením mezi uprchlíky snadno pohybují mezi Evropou a Sýrií. Dělalo to několik pachatelů pařížských útoků, několik jich také mělo falešné syrské pasy. Existuje ale složitější a důležitější souvislost. Občané ji chápou líp než politici. Kdo se podívá na bruselský Molenbeek a desítky dalších ghett v Západní Evropě, musí si nutně položit otázku: jestliže integrace předchozích generací přistěhovalců dopadla takto, co nás opravňuje k přesvědčení, že integrace současné miliónové vlny dopadne jinak? Pojmenoval snad někdo příčiny dřívějších chyb? Ne. Prokázal někdo, že už to umí líp? Ne. Bohužel musíme fatalisticky předpokládat, že výsledkem bude nehybný politický establishment a rostoucí odcizení veřejnosti. Povinný optimismus a lakování narůžovo nepomůže, bude dopadat čím dál tím víc jako tahle reklamní kampaň, jíž město Brusel přesvědčovalo turisty, že to, že v Bruselu není bezpečno, jsou směšné výmysly médií.

Odcizená veřejnost se včera projevovala mimo jiné tím, že porůznu zaznívalo, že „Trump má pravdu a je ho třeba poslouchat“. Uvědomte si prosím, že „pravdu“ má nebo mělo mnohem víc lidí – kdo chce, zná je a čte je. Trump ve skutečnosti není ničím víc než šokantním komentátorem či hvězdou televizní talk show. Nemá žádné řešení, protože ničemu nerozumí. Včera prohlásil, že „teroristé vyhrávají“. To může prohlásit každý naštvaný puberťák, který čtvrt hodiny poslouchal zprávy. Což je taky suma Trumpovy informovanosti o tom, jak funguje stát. Včera oznámil s půlročním zpožděním slíbené složení svého týmu zahraničněpolitických poradců. Tři z nich vzápětí prohlásili, že s ním nikdy nemluvili. Jo a taky sdělil komentátorům Washington Post, že by Ameriku stáhl z NATO.