Neználek sleduje mistrovství, část 1.: Neprojdete, Brazilci!
V této příležitostné rubrice budou zaznamenávány myšlenkové pochody pro meritorní rozbor fotbalového utkání naprosto nevybaveného diváka vybraných utkání mistrovství světa v kopané. Klíč výběru viz níže.
Pro muže určitého věku je mistrovství světa ve fotbale taky projev nějaké životní kontinuity, možnost zabývat se – plus mínus stejným způsobem s plus mínus stejným zaujetí – týmiž otázkami, jako v osmi letech, kdy z časopisu Stadion šprtal složení švédského útoku na šampionátu v Mnichově (všechny si je už nepamatuju, ale byl tam Edström). Prostě důležitá věc.
Letos jsem se snažil přistoupit k ní zodpovědně a sledovat i úvodní ceremonii. No... Asi jako kdyby někdo dostal ne úplně málo peněz na vytvoření oživlé 3D verze obalu desky nejzásadnější brazilské psychedelické skupiny 60.-70. let. Mám samozřejmě na mysli Os Mutantes (ta kapela fakt existovala a byla fakt dobrá). Lidi převlečení za stromy, lidi převlečení za hromadu trávy, lidi převlečení za mutanty s fotbalovým míčem místo hlavy. A dětičky coby kytičky – těch tam bylo hodně, brazilská fauna je taky, jak známo, bohatá, kytka kam se člověk podívá, a když ne, tak je za ni alespoň někdo převlečený. A chápu, že maminky těch dětiček měly velkou radost, volaly třeba jejich babičkám: „Teď tam byl náš Milton převlečený za leptotes bicolor! Vidělas ho!“
Nebudu ale zastírat, že jsem trpěl. Pak trochu karnevalili, protože kdyby nekarnevalili, asi by nikdo nevěřil, že ten přenos je z Brazílie, ale zas až tak moc se do toho karnevalení nepokládali, což jsem chápal. A pak přišel vrchol – pěvecké vystoupení nějaké zasloužilé umělkyně brazilského císařství, jež se do toho naopak pokládala.
Bohužel se na trase televizního přenosu stalo cosi se zvukem nebo ta umělkyně rezignovala na snahu stíhat playback. To, že pusu otevírala naprosto asynchronně se zpěvem, mě ale v každém případě trochu znervózňovalo. Pak se k ní připojil ještě umělec vystupující pod uměleckým jménem Pitbul, který je svalnatý a hřmotný a kalhoty měl obtažené velmi těsně, umělecky, řekl bych. Přijela s ním Jenifer Lopezová, experti ve studiu ČT se shodli, že to bylo moc dobře, takže to asi bylo moc dobře.
Fred!!!
No nic. Zahajovací utkání. Ve světle pozdějších událostí to může působit absurdně, ale Brazílie na mě nejdřív udělala velký dojem. Když se hrály hymny. Ta brazilská má předehru, jak se na hymnu latinskoamerického státu sluší. Během ní hráči odhodlaně hleděli do kamery, pokud ovšem neměli zavřené oči a rty jim nekmitaly v rytmu intenzivní tiché modlitby. Působivé. Pak začali řvát, což bylo ještě působivější. Z očí jim šly blesky, mimikou vyjadřovali zaťaté odhodlání smést z cesty všechno, co by měl tu drzost stát mezi nimi a brankou. Jako rohanská jízda předtím, než to napálila do spojených skřetích vojsk pod hradbami Minas Tirith.
A takto nabuzeni na to Brazilci vlétli a začali nekompromisně pidlikat kolem půlící čáry. A byli takoví divní. Ani trochu muzikální, občas trochu buldozeřili, jako nějaké na kanárkovou žluť přestříkané stavební stroje z přebalu desky Os Mutantes. Dobře to řekl Láďa Vízek o přestávce. „Doufám, že ještě předvedou ten fotbalový um, který oni umí.“ V zásadě trefil ducha okamžiku, proto taky máme Láďu Vízka rádi. Jenomže Brazilci předvedli něco jiného, horšího.
Mám samozřejmě na mysli tu skandální penaltu, kterou skandálně nafilmoval Fred, čímž možná v očích domácích fanoušků ospravedlnil svůj jinak skandální výkon. Známá věc. Co mi ale přijde jako ne dost vypíchnutý aspekt toho skandálu, bylo Fredovo chování v momentě, kdy uslyšel píšťalku skandálně chybujícího rozhodčího. Ten jeden simulant nestydatá v tom okamžiku obrátil oči vzhůru a poděkoval nebesům za to, že mu ten skandální podfuk prošel!!! A co nebesa? Nic, což považuju za skandální! Ten grázl měl okamžitě schytat jednu bleskem, aby měl ve stavu částečného zpopelnění dost času podumat o svých nezměrných vinách. Fred!!!
Budiž Uruguay
Možná na to ale nebesa půjdou jinak, čímž se dostáváme k pointě a smyslu tohoto textu. Na každém mistrovství člověk potřebuje tým, kterému fandí. A taky tým, kterému nefandí ani trochu. Kterýpak myslíš, že to v mém případě bude, Neymare???!!! Mlčíš? To se teda ani trochu nedivím! A tím se dostáváme k tomu týmu, kterému fandit budu. Bylo tam víc kandidátů.
Vždycky jsem měl tedenci adoptovat v případě spíše pravidelné než výjimečné nepřítomnosti Čechů nějaký tým pro mě spíš neznámý, který by mohl třeba překvapit nebo být aspoň zajímavý. Kostarika v roce 2002! Ta obdivuhodně důsledná snaha hrát fotbal, aniž by se bránilo! Letos bylo víc kandidátů. Austrálie? Chile? Nakonec jste mě ale přesvědčili, Brazilci.
Bude to Uruguay! Na památku památného finále na Maracaná v roce 1950, kdy si byla Brazílie tak jistá vítězstvím na domácí půdě. A deset minut před koncem frnknul po pravém křídle Ghiggia a napálil to tam a celé Brazílii spadly čelisti a nezvedla je do roku 1958. Tak! A přesně tohle se letos bude opakovat, akorát už u toho nebude Ghiggia a třeba to nebude ve finále. Neprojdete, Brazilci! V dalších pokračováních této rubriky budeme sledovat heroickou pouť týmu Uruguaye za naplněním tohoto ušlechtilého cíle.
