Ústava nesmí legalizovat dočasný vstup vojsk odkudkoli

Představte si scénář z průměrného thrilleru: Vláda, která byla právě poražena v parlamentních volbách, se namísto odchodu tajně rozhodne změnit zahraničně-politickou orientaci země a učinit přítrž demokratickým zlozvykům a povolá za tímto účelem vojska cizí mocnosti s podobným odporem ke svobodným volbám. Přes noc vtrhne do země několik set tisíc cizích vojáků. Než se může sejít ve třicetidenní ústavní lhůtě Poslanecká sněmovna či než vyprší šedesátidenní ústavní lhůta, po kterou mohou cizí jednotky na území země legálně pobývat, jsou již poslanci internováni, veřejné projevy nesouhlasu potlačeny a cizí vojska požádána, aby setrvala dalších šedesát dnů, počítaných od prvního dne po vypršení původní šedesátidenní lhůty, atakdál. Takový pobyt cizích vojsk bude pak nazván dočasný.

Brr! Ještě štěstí, že se něco takového nemůže stát u nás, řeknete si. Vláda České republiky sice může rozhodnout podle čl. 43 Ústavy o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky nejdéle na dobu 60 dnů, ale jenom tehdy, jde-li o a) plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení, či b) o účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jejímž je Česká republika členem, a to se souhlasem přijímajícího státu, v tomto případě tedy České republiky, anebo c) o účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích. Stejná omezení platí pro vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky. Žádná z těchto eventualit nepředstavuje ohrožení naší suverenity nebo ústavního zřízení. Navíc je vláda podle stejného článku Ústavy povinna o každém takovém rozhodnutí neprodleně informovat obě komory parlamentu. Každá z nich, tedy i Senát, může rozhodnutí vlády zrušit. Můžeme tedy všichni spát klidně.

Nebo alespoň mohli jsme, dokud se skupina poslanců nerozhodla předložit návrh ústavní novely (Sněmovní tisk 956), který znění výše citovaného čl. 43 Ústavy mění. Pokud to lze posoudit, nestál za jejich iniciativou žádný zločinný úmysl ohrozit bezpečnost, nezávislost či ústavní zřízení České republiky, nýbrž celkem pochopitelná snaha o zjednodušení ústavní procedury a její přizpůsobení potřebám akceschopnosti a flexibility v současném mezinárodním prostředí. Pro ilustraci: vyslání malého komanda speciálních sil do protiteroristické operace v zahraničí v situaci, kdy mohou být ohroženy i životy českých občanů, nejen nemůže počkat, až s ním vysloví souhlas Parlament, ale těžko může být v Parlamentu předem veřejně projednáváno. Méně dramaticky se tento problém dotýká akceschopnosti Sil velmi rychlé reakce NATO (VJTF) i nebojových operací, jako je účast na cvičeních ve třetích zemích, s nimiž nás přímo nespojují spojenecké svazky, Není žádným tajemstvím, že v této oblasti se Parlament již nějakou dobu pohybuje na hraně současného znění Ústavy. Právě to se nyní skupina poslanců snaží vyřešit tím, že by odstranila dosavadní podmínky pro krátkodobé vyslání ozbrojených sil České republiky do ciziny.

Úmysl je to chvályhodný. Jak však nepřímo vyplývá z důvodové zprávy návrhu, která se takovou eventualitou vůbec nezabývá, osudného přehlédnutí se poslanci dopustili, když pro jednoduchost vypustili tatáž omezení i pro pobyt cizích vojsk u nás. Teoreticky by tím dovolili vládě, aby povolala na naše území vojska jakékoli země a v jakémkoli počtu na dobu do šedesáti dnů. Navíc v návrhu pozměnili dikci ohlašovací povinnosti vlády Parlamentu tak, že namísto „neprodleně“ by vláda nyní Parlament informovala „bez zbytečného odkladu“. Tento pojem, podobně jako třeba „dočasnost“,  ovšem poskytuje značnou volnost výkladu.

Zajisté se nikdo nedomnívá, že současná nebo příští vláda České republiky by takové mezery v Ústavě zneužila proti nezávislosti a  demokratickému zřízení České republiky. Ústava ale má a musí být konstruována tak, aby to nemohla učinit žádná vláda v blízké či daleké budoucnosti. Mezeru lze odstranit jednoduchým pozměňovacím návrhem. Neučinit to by byla hrubá nezodpovědnost.

Je pravda, že různá omezení obsažená v Ústavě a zákonech ztěžují a zpomalují práci exekutivních orgánů. V případě rozhodování o problémech, které se obecně shrnují pod pojem „otázky míru a války“, je však taková opatrnost na místě. Rozhodování o nich nemá být příliš jednoduché, neboť každá chyba v této oblasti (o zlém úmyslu ani nemluvě) může mít nenapravitelné následky. Právě proto všechny demokratické státy svěřují konečné rozhodování v těchto otázkách zastupitelským sborům. A právě proto by se těchto kompetencí neměly parlamenty lehkovážně vzdávat. Neměl by to udělat ani Parlament České republiky, už jenom proto, že máme s dočasností svoje zkušenosti.