V 88 letech zemřel spisovatel Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík byl vždy individualistický, vyhraněný, kontroverzní. Napsal ceněné knihy druhé poloviny 20. století jako Sekyra, Morčata, Český snář či Jak se dělá chlapec. Angažoval se i v politice: je autorem manifestu 2000 slov z roku 1968, podepsal Chartu 77 a v 70. a 80. letech byl v opozici. Valašský samorost, nositel řady ocenění v sobotu v 88 letech zemřel. 

Zápal, se kterým dříve odhaloval nešvary komunismu, byl patrný i v jeho kritickém pohledu na společnost po listopadu 1989. Vaculík přiznával, že tíhne k jednoduchosti a neudivovalo jej, že svými přímočaře vyjadřovanými názory některé společenské skupiny pobuřoval. Podle starší charakteristiky Vaculíkova přítele, spisovatele Pavla Kohouta, se lidé dělí na ty, kdo mají neúprosného glosátora rádi, a ty, kdo by jej nejraději trhli mezi dveřmi. Ti první se prý ovšem čas od času nechávají slyšet, že by Vaculíkovi nejraději udělali to samé. 

Díky své prozaické tvorbě patří Vaculík mezi přední poválečné české spisovatele spolu například s Bohumilem Hrabalem, Milanem Kunderou, Arnoštem Lustigem či Ivanem Klímou. Lidé jej však znají i pro jeho politické angažmá za komunistického režimu, zejména jako autora legendární výzvy 2000 slov z června 1968 či jako vedoucího pozdější samizdatové edice Petlice. 

Od Baťy do Literárních novin

Vaculík, který se narodil 23. července 1926 v Brumově na Valašsku v rodině tesaře, patří ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost, a v 60. letech se dočkala krutého vystřízlivění. Za okupace a krátce po ní studoval obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, v roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Souběžně působil jako vychovatel mládeže a následně jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, později ve vysílání pro mládež Československého rozhlasu. 

V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později Literární listy, Listy) a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Kultovní záležitostí se pro mnohé stala i Vaculíkova novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Ve zrychlujícím se obrodném procesu koncem 60. let se pak stal jedním z jeho předních zastánců a propagátorů. 

Vyloučení ze strany

Ve své kritice režimu a podpoře demokratizace společnosti zašel dále než jiní. Za svůj projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a publikace jeho manifestu 2000 slov, vyzývajícího občany k vytváření politiky zdola, je dodnes považována za jeden z vrcholů Pražského jara. Konzervativní komunisté jej ovšem označili za platformu kontrarevoluce a po okupaci Československa v srpnu 1968 již pro Vaculíka nebylo cesty zpět. 

Po následující dvě desetiletí figuroval na předním místě v seznamu nepřátel státu. S normalizací přišel zákaz publikovat a ztráta zaměstnání, provázené odposloucháváním a šikanou ze strany policejní moci. Vaculíka, pověstného svojí tvrdohlavostí, to nezlomilo. Přes pohrůžky vězením kvůli takzvanému příživnictví odmítl vykonávat podřadné práce, přežíval díky nijak vysokým zahraničním honorářům za své knihy (zejména hororovou prózu Morčata, která byla přeložena do mnoha světových jazyků) a v těžkých podmínkách organizoval vydávání děl zakázaných autorů v edici Petlice. 

Své zkušenosti a každodenní trampoty z konce 70. let, ale i zvýšený tlak ze strany Státní bezpečnosti po vzniku Charty 77, mezi jejíž zakládající členy patřil, shrnul sympatickou, neheroizující formou ve své knize-deníku Český snář. Zároveň psal vysoce ceněné fejetony, pravidelně jeden za měsíc. Jejich čtenáři však byli téměř výlučně z disidentských kruhů – normálně vydány byly až ve dvou sbornících Jaro je tady a Srpnový rok po roce 1989, který znamenal i Vaculíkův návrat do publicistiky. 

I po roce 1989 ale stále psal a vydal známé knihy jako třeba Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd či Loučení k panně. Ještě nedávno pravidelně přispíval do Lidových novin. 

V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ. Se svojí manželkou Marií zvanou Madlou, již si vzal v roce 1949, má tři syny. Na konci 70. let navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, z něhož vzešli dcera a syn. Na stará kolena se vrátil ke své manželce.

Ludvík Vaculík, který byl známý i jako vášnivý zpěvák a muzikant, je nositelem celé řady významných českých i zahraničních ocenění, kupříkladu Ceny Jaroslava Seiferta (1987), Řádu T. G. Masaryka (28. října 1996), Ceny Karla Čapka (2002), Státní ceny za literaturu (2008) či Ceny Ferdinanda Peroutky (2011).