Pithart: Havla jsem na tajnou schůzku s Čalfou poslal já
Seriál České století
ROZHOVOR
V zatím posledním díle televizního seriálu České století, zachycujícím dění na konci roku 1989, vystupuje i postava Petra Pitharta (hraje ho Miroslav Hanuš). V této epizodě nazvané Poslední hurá vyzývá Václava Havla, aby kandidoval na prezidenta Československa. Bývalý český premiér Petr Pithart v rozhovoru pro deník ECHO24.cz vysvětluje, že ve skutečnosti to bylo trochu jinak.
Vystihl podle vás zmíněný díl seriálu České století události z listopadu a prosince 1989 to hlavní, nebo došlo k výraznějšímu zkreslení?
To hlavní bylo vystiženo dobře. Myslím to, co může být pro někoho možná poněkud deziluzivní zjištění, že totiž idealismus je někdy nepraktický. Ale: bez Havlova idealismu, bez jeho obětí, by se nejspíše vůbec nedostal do situací, kdy se musí chvíli jednat hodně pragmaticky. Bez Havlova trojího věznění by se v žádném kumbálu Strakovy akademie o samotě s premiérem (tehdy komunistou Mariánem Čalfou – pozn. red.) neocitl. Takže nikoli zrada ideálů, ale ideály všude tam, kde je trocha naděje na jejich naplnění.
Jak na Vás působil Václav Havel v podání autorů filmu a jeho hereckého představitele?
Poněkud byly přehnány Havlovy manýry, to všechno jen vnějškové: ráčkování, odkašlávání, hm hm..., že..., rozpaky. Jinak byl ale pan Daniel hodně dobrý. My jako vyjednavači jsme v čele s ním byli však o dost energičtější, než se ukazovalo, ačkoli jsme chvílemi opravdu nevěděli, jak jim rozumět. Pořád jsme nemohli uvěřit, že to tak rychle vzdávají...
Jak jste byl spokojen sám se sebou, tedy s postavou Petra Pitharta?
Byl. Pan Hanuš se dobře snažil být jakoby do sebe trochu zhroucený, zachmuřený, ve skutečnosti intenzivně přemýšlející a kombinující...
Reagoval jste po schůzce s nově zvoleným generálním tajemníkem ÚV KSČ Karlem Urbánkem podobně, jak je to ve filmu? „Vezmi to, nebo se nám něco stane,“ nabádal jste tam Václava Havla, aby vzal prezidentskou kandidaturu.
Kdepak, spíše to bylo naopak. Schůzka s Urbánkem nebyla vůbec důležitá. KSČ jako mocenská struktura byla zcela ze hry. Ten pan výpravčí z Bojkovic Urbánek skutečně chtěl jen jedno, totiž aby se s Havlem mohl posadit před kamery televize za „jeden stůl“. Druhý den už k tomu ztratil odvahu, nakonec jsem tam šel já se Šimonem Pánkem, a za KSČ tam poslali Obrodu v čele s exulantem Zdeňkem Mlynářem. Mohorita, který měl Urbánka zastoupit, si to na poslední chvíli taky rozmyslel. Ta televizní diskuze do půl druhé v noci tehdy hodně rozhodla. Obrodu jsme se Šimonem porazili na hlavu. V době setkání s Urbánkem se o něco snažil jedině Ladislav Adamec, koučovaný prefíkaným Oskarem Krejčím a Miroslavem Pavlem. Šli jsme na tu schůzku s novým generálním tajemníkem spíše jen ze zvědavosti, a protože o ni znovu a znovu doslova žadonil.
Ve filmu to vypadá, jako byste byl vůbec první, kdo nadnesl možnost Havlovy kandidatury na prezidenta, byť jste to - ve filmové verzi - myslel jako vtip. Sedí to? Došlo k takové situaci?
Nic takového, jak to ukazuje film, jsem tehdy Havlovi neřekl. Ani jindy. Při prvním orientačním hlasování v „plénu“, zda má Václav Havel kandidovat, jsem se dokonce spolu s osmi dalšími zdržel hlasování. Věřil jsem Havlovým pochybnostem, jeho váhání se mi jevilo do poslední chvíle autentické. Zato jsem to byl já, kdo ho mezi čtyřmi očima v ateliéru Josky Skalníka přesvědčil, aby na schůzku s Čalfou šel, což on zprvu z principiálních důvodů ostře odmítal. Dokonce se tím pozváním cítil uražený! Všiml jsem si však, že ve vzkazu, který tlumočil Čalfův posel, je nápadný detail, totiž zmínka o „dokonale vyčištěné místnosti dánskou firmou“ (tj. od možných štěnic), z čehož se mi podávalo, že se Čalfa chystá k riskantnímu kroku, který musí utajit právě před svými. Václava Havla, který si toho nevšiml, jsem po chvíli přesvědčil, ať do té Strakovky jde, ale ať vůbec nejedná, ať ani neotevře ústa, ať jen Čalfu vyslechne a pak se s námi poradí... Bylo to pak jinak. Jednal.
Byla to schůzka, která rozhodla?
Ta schůzka rozhodla mnohé. Bez Čalfova „aranžmá“ ve smyslu špičková aplikace technologie moci plus něco vydírání, by komunisté ve Federálním shromáždění vzápětí snadno prosadili již připravenou změnu ústavy, totiž zavedli by přímou volbu prezidenta (tenkrát tomu říkali „volba referendem“). Ta volba by byla nejdříve v únoru, možná až v březnu 1990, všechny připravované změny by se do té doby zastavily, společnost by se jaksi „naprázdno“, o to však hlasitěji polarizovala, mj. ve vztahu mezi Čechy a Slováky. Ti by všichni volili Dubčeka. Mohl by být docela dobře zvolen i Adamec... Byl to můj vstup do listopadové a prosincové hry o moc, který měl největší dosah. A byla to jen a jen náhoda: vůbec jsem v tom ateliéru v tu chvíli, kdy přišel posel, nemusel být...
