Ztráta paměti

Ať už je to způsobené přirozeným procesem stárnutí anebo trestuhodným zacházením s vlastními mozkovými buňkami, je pozoruhodné, jak krátká je paměť a křehké jsou hodnoty některých lidí. Tvrdí-li prezident Zeman čínské televizi CCTV při příležitosti návštěvy nejvyššího představitele komunistické Číny, že česká zahraniční politika v nedávné minulosti neblaze podléhala vlivu Spojených států a Evropské unie, měl by z toho vyvodit důsledky… především sám vůči sobě.

Přístupová jednání mezi Evropskou unií a Českou republikou, která rozhodla o tom, jaký vliv bude EU hrát v zahraniční politice České republiky, se totiž vedla v letech 1998-2002, tedy po celé funkční období vlády premiéra Miloše Zemana.

Washingtonskou smlouvu, kterou se Česká republika stala členem Severoatlantické alliance, v níž mají Spojené státy jako největší spojenec tradičně nejdůležitější slovo, podepsal 12. března 1999 v americkém městě Independence Jan Kavan, ministr zahraničí vlády premiéra Miloše Zemana.

Souhlas s vojenskou akcí NATO proti Miloševičově Jugoslávii během kosovské krize, která je oblíbeným terčem kritiky současného prezidenta, vydala koncem března 1999 tatáž vláda premiéra Miloše Zemana.

Tyto a další názorové kotrmelce by neměly nikoho překvapit. Byl to koneckonců týž Miloš Zeman, dnes velký bojovník proti sudetoněmecké hrozbě a obhájce Benešových dekretů, který v říjnu 1990 coby poslanec Federálního shromáždění uvedl mezi prvními příklady porušování demokracie v Československu, umožňujícími nástup totalitního komunistického režimu, “transfer německého obyvatelstva /v roce 1945/ přesně v duchu stalinských migračních přesunů”.

Člověku se skoro stýská po tom někdejším Miloši Zemanovi, politikovi, který si uvědomoval rozdíl mezi demokracií a totalitou, mezi agresí a mezinárodním právem, mezi zahraniční politikou opírající se o demokratické a lidské hodnoty a bezbřehým oportunismem, podbízivým populismem a samolibou zpupností. Žel tento Miloš Zeman již nežije.