Děti prachu – potomci amerických vojáků ve Vietnamu

Brandy, Sandy anebo Henry. Tak nějak to prý znělo. Ale klidně se mohl jmenovat i Johny. Máma to vlastně nikdy nevěděla. Bylo mu – možná – dvaadvacet, hledal miny a nosil uniformu se třemi pruhy.

Svého otce zná Nguyễn Thành Trung (1968) jen z vyprávění. Když jeho matka v sedmnácti letech otěhotněla, pracovala v prádelně a jako pomocná síla na americké základně v Cu Či nedaleko Saigonu. Byla ve druhém měsíci těhotenství, když se otec dítěte vrátil zpátky do Ameriky. Už o něm nikdy neslyšela.

Kolik dětí za sebou nechali američtí vojáci ve Vietnamu, žádné oficiální statistiky nesdělují. Vzhledem k celkovému počtu dvou a půl milionu mladých mužů to asi nebudou jen jednotky. V konzervativní vietnamské společnosti, které u žen dbala na předmanželskou „čistotu“, byly odsouzeny k životu na okraji. Matky často dávaly svá „bílá“ (anebo také „černá“, pokud byl otcem Afroameričan) novorozeňata hned po porodu k adopci, v lepším případě svým příbuzným nebo kamarádkám, ale také je odkládaly k branám sirotčinců nebo na smetiště. Mnohé z těchto dětí žily na ulici, nechodily do školy, žebraly či dřely na venkově. Americký Úřad pro přistěhovalectví a naturalizaci je dnes oficiálně nazývá Amerasians, Ameroasiati. Ale ve Vietnamu se jim dříve říkalo children of dust – děti prachu. Má to znamenat, že jsou důležité asi tak jako špína. V mnohém to připomíná předsudky a nepřijetí, s nimiž se v poválečném Německu potýkaly takzvané ruské děti, jejichž matky otěhotněly se sovětskými vojáky.

Čtyřicet let od konce války se fotografka Lenka Grabicová vydala do Vietnamu, aby vytvořila sérii jejich portrétů.

Text vyšel v Týdeníku Echo.