Zahradil: klausovec, který se znelíbil Klausovi
Evropské volby
EUROKANDIDÁTI
Občanští demokraté si v éře společenského znechucení z politiky jako jediní z pětice stran, které se velmi pravděpodobně dostanou do Evropského parlamentu, troufli do čela kandidátky postavit stranickou špičku. Ostřílený člen vedení Jan Zahradil ční mezi ad hoc parašutovanými profíky a přeběhlíky typu Telička, Niedermayer, Pospíšil.
Od ODS je to docela riskantní tah. Jestli si totiž někdo může stěžovat, že mu média nešla na ruku, je to právě Jan Zahradil. Z tohoto pohledu to byl přesný opak jeho soka na podzimním kongresu v souboji o post prvního místopředsedy Jiřího Pospíšila, který se po porážce zhrzeně odpotácel na druhé místo kandidátky TOP 09, zajišťující mu slušně placenou existenci na příštích pět let. Zatímco mediální povyk po odvolání Pospíšila vytáhl pár lidí do ulic, Zahradil byl tradičně líčen jako Klausovi oddaný národovec, ženoucí nás do evropské izolace.
Dráždil hlavně svými názory na odsun Němců a Evropskou unii, kde se zásadně rozcházel s mediálním hlavním proudem. Sdílel podobné názory jako Václav Klaus, efektní terč intelektuálních výbojů. Jan Zahradil se na politika netradičně nepodbízí a svých názorů se drží, byť je za ně ostřelován. Když měl někdo potřebu vylíčit ODS jako zapšklou národoveckou, eurofobní stranu, ilustroval to vedle Klause na Zahradilovi.
Už žádné býčí šíje
Když byl v roce 2004 poprvé zvolen do Evropského parlamentu, ztratil jako terč na atraktivitě, protože přesídlením do Bruselu a Štrasburku sešel z očí. „Vidíte, a dnes to dostávám z obou stran. Respekt a spol., mě tepou, že jsem národovec. Petr Hájek do mě buší, že jsem pravdoláskař,“ říká Zahradil.
Václav Klaus, který v pondělním Týdnu ohlásil návrat mezi voliče ODS, Zahradilovi zrovna nepomohl. Na kandidátce bude prý kroužkovat preferované kandidáty, a lídr mezi nimi rozhodně nebude. „Už se tak zabydlel v bruselských vodách, že se tam pohybuje jako ryba ve vodě. Necítím ani tah na branku, ani skutečnou reflexi pocitů v České republice,“ řekl Klaus.
Více čtěte zde: Klaus bude asi volit ODS, ale rozhodně ne Zahradila
Jan Zahradil si nevybavuje, že by se s Václavem Klausem nějak výrazně střetli. První místopředseda ODS je stejně jako exprezident zastáncem silně eurokritického proudu. Odmítá pokračování integrace EU do politické, rozpočtové, dluhové a bankovní unie. Ty považuje za nebezpečné ohrožení suverenity. Je zastáncem debaty o návratu některých pravomocí z Bruselu zpět do jednotlivých zemí. Když ale v roce 2005 padl po odmítnutí v referendech ve Francii a Nizozemsku tehdejší pokus o evropskou ústavu, Jan Zahradil byl vládním šerpou pro vyjednávání o Lisabonské smlouvě, kterou Klaus ostře kritizoval.
Vstup do veřejného prostoru si navzdory nepřízni hlavního mediálního proudu dokázal prorazit přes sociální sítě. Je velmi aktivní na Facebooku, přes nějž umí upoutat pozornost. Nejvíc zaujal jeho drsný ale velmi přesný popis poměrů ve straně po prohraných krajských a senátních volbách na podzim 2012. „Není to třeba zrovna vaše oblast, váš region, kde se symbolem ODS stala např. tlustá býčí šíje, opásaná zlatým řetězem, či za podvod pravomocně odsouzený vekslák, nebo tzv. „podnikatel“ s evropskými fondy a veřejnými penězi, popř. místní don Vito Corleone, bez jehož souhlasu nelze jmenovat ani hajzlbábu na veřejném záchodku? Pokud ano, tak vám nepomůže ani výměna předsedy ODS každé 2 měsíce. Dokud s tím něco sami neuděláte....“
Nedostal příležitost se namočit
Dnes, když nás tepání odstavených kmotrů, kteří dávno ztratili moc a vliv, oblévá ze všech stran, to zní banálně. Tehdy si tím ale v ODS, která si jen těžko připouštěla, jak moc se rozkládá, popularitu zrovna nezvýšil. Jan Zahradil si podobně ostré výroky může dovolit. V jeho minulosti nenajdete kšefty, ani pochybné vazby. Nikdy k nim totiž nedostal příležitost.
Jednapadesátiletý vystudovaný chemický technolog se dostal za Občanské fórum hned v prvních volbách do Federálního shromáždění. Od té doby je nepřetržitě poslancem československého, českého a Evropského parlamentu. Nikdy nepřijal žádnou funkci v exekutivě. V ní to nejvýš dotáhl na post zahraničně-politického poradce a poté šéfa odboru Evropské integrace na Úřadu vlády za Václava Klause. Od té doby se s ním táhne nálepka klausovce.
Zahradil se vždy věnoval zahraničně politickým a evropským tématům, takže se ani nedostal do pokušení jako jiní kolegové na místech v dozorčích a správních radách státní firem. Proto dnes tak suverénně, bez obav, že na něj někdo vytasí kompra nebo odposlechy, tvrdí. „Dobrá pověst je pro politika jedinečný sociální kapitál, který se těžko získává, nedá se koupit, ale lze o něj snadno přijít. Politika je ale v tomto nemilosrdná, je třeba s tím počítat.“
Má pověst bystrého politického analytika, který si velmi dobře umí spočítat plusy a minusy a nevrhá se do riskantních podniků. To se projevilo ve chvíli, když se po volebním patu v roce 2006 ocitl nejblíže vládnímu angažmá. Mirek Topolánek, přesvědčivý vítěz voleb bez schopnosti složit po patu většinu, dával dohromady svou vládu, známou jako Topolánek I, která neměla naději na získání důvěry. Jana Zahradila požádal, aby v ní přijal místo ministra zahraničí. „Nedávalo mi to osobně smysl. Musel bych složit mandát v Evropském parlamentu. A zároveň bylo jasné, že jakýkoliv další pokus bude koaliční vláda, kde ministerstvo zahraničí ODS nemusí mít,“ popisuje Zahradil.
Přemýšlel, jak to elegantně sdělit prchlivému Mirkovi Topolánkovi a nevyvolat střet. „Věděl jsem, že mu musím navrhnout řešení. Přivést někoho, koho bude považovat přinejmenším za rovnocennou náhradu,“ popisuje události léta 2006. „V kavárně Le Patio na Národní třídě jsem se sešel se Sašou Vondrou. Na podzim se chystal na Litoměřicku kandidovat do Senátu za ODS, tak jsem se ho snažil přesvědčit, že se mu krátké angažmá v Topolánkově vládě může hodit. Upoutá pozornost, dostane se do televizí. Nakonec souhlasil.“
Odjel do tehdejšího sídla ODS na malostranském Janském vršku. „Tam seděl Mirek Topolánek sám obložený papíry, a hned od dveří halekal: Ty mi jdeš říct, že na to kašleš, že? To jsem odkýval, a řekl, že mám za sebe náhradu. Byl spokojený.“
Zadní linie
Zahradilova práce uvnitř strany je zásadnější, než to, co se o něm dozvídá veřejnost. Kromě Alexandra Vondry přivedl do ODS i další výraznou postavu – Pavla Béma. Znali se z Úřadu vlády, kde Bém pod Klausem koordinoval protidrogovou politiku. Když Klause střídal ve Strakově akademii Miloš Zeman, chtěl Bém odejít, ale neměl moc představu, co by dál dělal. „Říkal mi, že asi půjde někam učit. Tak jsme mu navrhl, jestli nechce kandidovat na starostu Prahy 6, kde jsme oba žili.“ Na podzim 1998, pár měsíců po vstupu do ODS, se jím Bém stal.
Jan Zahradil tvrdí, že nikdy nebyli přímo přátelé. Když ale v roce 2008 Bém ohlásil krátce před kongresem kandidaturu proti Mirkovi Topolánkovi, dostal Zahradilův hlas. Už tehdy byl přitom Zahradil přesvědčen, že se ambiciózní politik dostal na šikmou plochu a příliš se zapletl. „Tušení jsme měl někdy od roku 2006, ale byl jsem v Bruselu, takže jsme neměl detailní přehled,“ popisuje dnes, kdy zaregistroval nástup býčích šíjí.
Nejvíce práce ale odvedl Jan Zahradil v evropské politice. S britskými konzervativci Davida Camerona dal v Evropském parlamentu dohromady novou frakci Evropští konzervativci a reformisté. V roce 2011 se stal předsedou jejího poslaneckého klubu. Dnes je velmi čilou spojkou ODS do zahraničí. Patří k politikům, kteří tomu, co se v Evropské unii odehrává, nejlépe rozumí a jsou o tom schopni nejpoučeněji debatovat v detailech a příkladech bez obecných klišé. Právě ve svých vazbách u Evropských konzervativců a reformistů vidí jednu z třecích ploch s Václavem Klausem. Ten považuje britské konzervativce za málo eurokritické a partnera vidí spíš ve straně UKIP Nigela Farage.
Jan Zahradil riskuje v těchto volbách nejvíc ze všech lídrů. Pokud neuspěje, přijde i o své postavení a vliv v ODS, a může to znamenat konec jeho politické kariéry.
Čtěte profily dalších eurokandidátů:
Keller: Oranžové eso se zelenou a rudou minulostí
Mach, Liška a Škrabánek. Trpaslíci toužící po Evropě
Svoboda: Šedá myš, která klame tělem
Niedermayer: Profík přesvědčený, že si neumíme sami vládnout
