Tři Češi za jednoho Němce

Odbory žádají rychlejší růst mezd, který by měl být rychlejší než o pět procent ročně. Zajímavější než samotný požadavek je zdůvodnění, proč je takové z výšení naprosto nezbytné, přes všechny těžkosti, které s tím firmy budou mít.

Někdy se člověk cítí divně od chvíle, co opustí byt. Má pocit, že se za ním všichni ohlížejí, že se ho straní i známí. Pak se náhodou podívá do zrcadla a je mu vše jasné. Vypadá opravdu hrozně a opravdu se neměl vypravit ven. Tak nesmiřitelně jasné zrcadlo nastavila Česku analýza, kterou sepsali Martin Fassmann a Jan Ungerman, makroekonomové Českomoravské konfederace odborových svazů.

Jak tedy vypadá tuzemská ekonomika pětadvacet let od návratu kapitalistického systému? Aspoň přiblížit její výkonnost k vyspělým zemím se nedaří. Například hrubý domácí produkt na obyvatele dosahoval před deseti lety při bankovním přepočtu koruny na euro 38 procent výkonu Německa, před pěti lety to bylo 47 procent a loni už jenom 43 procenta. Slovensko dosahovalo před deseti lety dvě třetiny výkonu Česka, loni to už bylo 93 procent.

Všichni, déle a za málo peněz

Ještě o něco hůře to vypadá s produktivitou práce na odpracovanou hodinu. Před deseti lety dosahovala v Česku úrovně 29,3 procenta německé produktivity, loni to bylo o mizivých 1,3 procenta více. „Tato hladina je ve skutečnosti klíčová, neboť je to právě tato úroveň, od které se odvozuje hladina nominálních mezd v Česku,“ zdůvodňují Fassmann s Ungermanem, proč jsou zdejší mzdy proti Německu třetinové. Dříve chudší země Čechy dohánějí, třeba slovenská produktivita byla v roce 2005 dvanáct procent za českou, předloni ji však už těsně předstihla. Česko se stalo doplňkovou ekonomikou Německa, kterou jsou sousedé ochotni využívat jen za předpokladu, že tři tuzemští pracovníci stojí stejně jako jeden Němec. V nominálních hodinových mzdách je proto Česko v Evropské unii až dvaadvacáté, v posledních dvou letech byli Češi předstiženi Estonskem a dostiženi Polskem.

Nepříjemně zní i připomínka dalšího faktu. Díky nízkým mzdám je hodina práce tuzemského zaměstnance o polovinu levnější než v případě německého pracovníka, ovšem Slováci, Poláci nebo Maďaři jsou ještě výhodnější. Ekonomická pravidla proto nutí Čechy k vyšší zaměstnanosti a delší pracovní době. Není proto žádnou výhrou, že pracuje o pětinu víc Čechů než Slováků nebo Maďarů a že ročně každý odpracuje o čtrnáct dnů více než Němci. V každém případě mzdy v přepočtu na eura nerostou rychleji než ve vyspělých zemích, což se dá shrnout tvrzením, že mzdové úrovně Západu Češi nedosáhnou nikdy.

Lepší je být bohatý než chudý

Ke špatné náladě tato čísla stačí, i když by se dalo pokračovat. Čtenář zajisté pochopí, že oba makroekonomové používají čísla tak, aby podpořily jejich tezi o tom, že sázka na lacinou pracovní sílu, ke které se Češi odhodlali už počátkem devadesátých let, nezajistí lepší schopnost konkurovat, ale naopak způsobuje technologické zaostávání. Jen trochu jinak vybraná data by se dala využít k něčemu jinému, třeba k důkazu, jak tuzemský průmysl získal pevné místo na západních trzích.

Odborová analýza také často používá číselné řady, které končí rokem 2013, kdy v Česku skončila úmorná recese. Až se řady protáhnou do roku 2015, ve kterém český růst těžko v Evropě hledá konkurenci, bude to vypadat lépe.

Přesto není možné brát kritiku dosavadního vývoje z pera Fassmanna a Ungermana na lehkou váhu, protože jde o renomované ekonomy a protože se jejich temné vize čas od času vyplní, třeba příchodem finanční krize v roce 2008. Mají pravdu minimálně v tom, že je třeba konečně překonat frustraci z krizových let, kdy byl skoro každý pod vlivem rozšířené psychózy rád, že našel vůbec nějakou práci. „Chceme opravdu soutěžit v chudobě se zeměmi, které jsou dnes ještě chudší?“ ptají se oba levicoví ekonomové.

Má ještě někdo vizi?

Trauma z dlouhé krize podle nich překonáme, až zatočíme s korupcí a daňovými úniky, zvýšíme sazby u některých daní a získané peníze utratíme za lidský kapitál, tedy vysoké školy, za podporu vývoje v průmyslových firmách a za velké vládní investice, konkrétně do potravinové soběstačnosti a vysokorychlostní železnice. Tato politika postupně povede k tomu, že konečně začne růst efektivita výroby, produktivita pracovníků i cena jejich práce.

Každý recept na budoucí prosperitu si zaslouží věcnou a seriózní kritiku, i ten levicový. Ovšem není jisté, jestli se ho Fassmann s Ungermanem dočkají, protože ekonomickým vizím se věnuje málokdo poté, co většina z nich v posledních pár letech selhala. Má kromě odborových veteránů v této zemi vůbec někdo představu, jak dosáhnout skutečné prosperity?