1

Josef Mašín: velké nároky na české hrdiny, kterým není možné dostát

Témata:

Josefu Mašínovi bylo včera pětaosmdesát let, je to poslední žijící aktér příběhu, na jehož velikosti se v Česku dost možná shodnou všichni, ne tak na jeho morálním hodnocení. Debata o dramatu bratrů Mašínových už v Česku ale odezněla nebo odeznívá. V něčem jako kdyby předznamenala podobu dnešních diskusí – svou cykličností (jednou za čas si ji zopakovat v podobném obsazení i s podobnými replikami), emotivností, téměř nemožností dosáhnout nějakého posunu. A nakonec i tím koncem – nějak vyvanula, ustala, podobně jako mnohé dnešní intenzivně prožívané spory, které upadnou v zapomenutí, protože se objevil další důvod ke vzrušenému pohoršení. O bratry Mašínovy se ale česká společnost, nebo alespoň ta její píšící část, dohadovala desetiletí, právem. Byl to (a vlastně pořád je) důležitý spor. Ta vyhrocená stanoviska v něm vyjadřovaly titulky typu Byli bratři Mašínovi hrdinové, nebo vrazi? V něčem ta otázka je ale zavádějící, navozuje dojem jakési nespornosti, buď tak, nebo tak. Komplikovaný příběh jejich snahy o odboj a dramatického a ve všech ohledech mimořádného útěku východoněmeckými lesy do amerického sektoru v Berlíně navíc možná zastínil příběhy jiných statečných lidí, kteří se přibližně ve stejné době snažili postavit se vládnoucímu komunismu.

Je-li ale položena tak, kloním se bez váhání k těm hrdinům, skuteční vrazi byli mezi těmi, proti nimž se dva mladíci spolu s dalšími snažili bojovat. Ctirad a Josef Mašínovi a Milan Paumer  projevili velikou statečnost. Hrdinové zároveň z principu musejí být ojedinělí, vymykat se. Ve snaze zařadit Mašíny mezi „vrahy“ někdy cítím nechuť k tomu, být souzen a shledán lehkým, jako kdyby uznáním jejich zásluh mělo být řečeno, že všichni měli být jako oni, a kdo nebyl, ať si to vyčítá. Jako kdyby mimořádnost nemohla být v nějakém ohledu inspirací a vždycky byla neúprosným měřítkem, jehož je nejlépe se zbavit, srazit na svou úroveň.  

V Česku nebo Československu nežilo zas až tak málo lidí, kteří se tváří v tvář totalitě, nacistické či komunistické, zachovali velmi statečně. Soud veřejného mínění (nebo jeho významné části) ale jako kdyby ty hrdiny zatěžoval tak velkými nároky, že jim prakticky není možné dostát. A bratry Mašínovy je snadné těmi nároky srážet. Dva kluci z Poděbrad, kteří začali vést proti komunistům privátní válku, vedeni také tehdy rozšířeným, ale mylným přesvědčením, že ta velká válka přijde co nevidět. Vstoupili do ní jaksi předem jako privátní armáda o pár lidech, odhodlaná škodit režimu tak, jak dokáže, a taky se mu pomstít –  měli za co. Jejich příběh byl dost komplikovaný, nesestával jen z toho skutečně grandiózního útěku, jímž pokořili ozbrojenou moc. Debata o nich se vrací k mrtvým, které za sebou nechali, především k strážmistru Honzátkovi, nejprve omámenému chloroformem a v bezvědomí podřezanému, když členové skupiny Mašínových kradli zbraně na služebně SNB v Čelákovicích. Jaký byl tohle boj proti komunismu, Honzátko ani nebyl straník? ptají se kritici Mašínových. A vlastně se jim není co divit.

Odpověď na tuhle otázku ale může být hrozivě jednoduchá. Honzátko nebyl zabit proto, aby byla režimu zasazena rána, aby se komunismus otřásl v základech, ale protože členové skupiny chtěli přežít. Došli k názoru, že nemohou nechat naživu člověka, který je viděl. Strašná volba. Ale cesta bojovníka „podzemní armády“, ať už v časech nacistické okupace, nebo později, k takovým situacím nutně vede. A když nastanou, nemusí mít odbojář za sebou autoritu, o jejíž rozkaz by se mohl opřít a poukazem na něj se třeba vyvinit. Je tam v danou chvíli sám. Cesta bojujícího odbojáře většinou vedla k jeho smrti a často taky vedla morální „šedou zónou“. Je jistě možné s odstupem desítek let zkoumat rozhodnutí, která na ní členové skupiny Mašínových udělali, shledávat je třeba spornými. Ale nakonec to nejzákladnější rozhodnutí udělali mladí odbojáři už dřív, když se rozhodli bojovat. Všechno ostatní, velkolepé i třeba hrozné, toho bylo do značné míry nutným důsledkem.  

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.