‚Platí se i za záchrannou vestu.‘ Příběh uprchlíka, který přežil
Divoký útěk do Evropy
NOVÉ
1
Zatímco v posledních dnech tragicky umírají při pokusu dostat se přes Středozemní moře stovky uprchlíků, mladý Palestinec Júsuf měl v minulosti štěstí. Nejen utekl před válkou a chudobou, ale po únosu, hladovění a divoké plavbě se mu nakonec podařilo dostat se do Evropy. Příběh 17letého chlapce, který v únoru poskytl rozhovor humanitární pracovnici, nyní zveřejnil britský deník The Independent.
„Utečenci jsou pro překupníky jen zdrojem příjmů, jinou hodnotu nemají,“ uvedl Júsuf, který se rozhodl utéct z pásma Gazy po loňské odvetné izraelské vojenské operaci, při které mu zabili bratra. Rodiče stále žijí v Gaze, otec je vážně nemocný, mladší sestra bez vzdělání. „Všude kolem mě byla válka a smrt, chtěl jsem změnit svůj život, studovat,“ uvedl Júsuf důvod svého útěku. Prodal máminy šperky, aby měl peníze na cestu a spolu s nejlepším kamarádem se mu podařilo dostat do Libanonu. V utečeneckém táboře tu hledali někoho, kdo by je dostal do Evropy.
Místo toho ale byli uneseni a drženi asi měsíc v zajetí. Únosci žádali tisíc dolarů, jinak chlapce zabijí. Chlapcově rodině poslali do Gazy video z vězení, aby urychlili zaplacení výkupného. I když rodiče peníze poslali, Júsuf zůstal v táboře ještě dva měsíce. Teprve poté našli překupníky, s nimiž se dostali do súdánského hlavního města Chartúm.
Ze Súdánu pokračovali přes poušť do Libye. Spolu s chlapci cestovalo v otevřeném nákladním autě dalších asi 30 lidí. Ti, kdo se v obrovské rychlosti neudrželi a vypadli, byli necháni napospas pouště. „Tři Palestinci spadli a kamion nezastavil, ani se nevrátil,“ popisuje.
Celou cestu do Libye mohli jíst jen jednou za den a voda, kterou dostali, páchla benzínem. „Jeden malý talíř měl zasytit deset lidí. Kdo byl ještě hladový, mohl si koupit mouku a vyrobit vlastní chléb. Za mouku ale chtěli padesát dolarů,“ popisuje Júsuf. Ti, kdo si jí nemohli dovolit, během cesty zemřeli hladem.
Chceš záchrannou vestu? Zaplať
Po příjezdu do Libye byli uprchlíci okradeni o všechny věci, oblečení i obuv. Pokud chtěli cestovat dál do Itálie, překupník si za cestu vyžádal tisíc dolarů. Kdo měl víc peněz, mohl si koupit záchrannou vestu pro případ, že by při cestě nastaly problémy. Na chatrné lodi totiž cestovalo asi 250 lidí.
Celou cestu museli mlčet. „Ozbrojená posádka nám vyhrožovala, že jakmile se budeme bavit, hodí nás přes palubu, nebo zastřelí. Neustále nám i hrozili těmi zbraněmi,“ vzpomínal Júsuf. Cesta trvala třináct hodin, loď se dvakrát zastavila kvůli technickým problémům. „Ve skutečnosti měla loď problémy už jakmile jsme vypluli z Libye,“ tvrdil mladík. Občas do lodi taky natekla voda, kterou se pasažéři snažili vylévat rukama. Júsuf uvádí, že ženy i děti na palubě plakali a báli se. „Všichni jsme se báli, že se utopíme.“
Kapitán lodi při jednom technickém problému zavolal italskou pobřežní stráž. „Když jsme uviděli záchrannou loď, byli jsme radostí bez sebe, radovali jsme se,“ řekl Júsuf. Překupníci ale začali na záchranáře střílet, neboť nechtěli, aby jim zabavili loď.
Júsuf se nakonec v bezpečí dostal do záchytného tábora na italském ostrově Lampedusa. Tady zatím jen spí, jí a čeká, co bude dál. „Co jiného lze dělat v uprchlickém táboře? Hlavně se tu cítím v bezpečí, neslyším křik, zbraně,“ vychvaluje si mladík. Přitom doufá, že se jednoho dne dostane do Švédska nebo Německa, kde má bratrance.
Lepší budoucnost?
Celá cesta do Evropy stála Júsufa čtyři tisíce dolarů, tedy v přepočtu téměř sto tisíc korun. Bez toho, aby prodal matčiny šperky, by ji nemohl uskutečnit.
Do Evropy by chtěl dostat i ostatní členy rodiny, především o dva roky mladší sestru a dopřát jí studium. Je přesvědčený, že v Gaze ji nic dobrého nečeká. „Měl jsem dvě možnosti. Zůstat v Gaze a čekat, až zemřu. Nebo riskovat a pokusit se dostat do Evropy. Vybral jsem si budoucnost,“ vysvětlil Júsuf.
