Mlátičky z Národní dělají kariéru u policie

V roce 1993 jsem byl vyslán do střední policejní školy, abych si „doplnil vzdělání“. Tehdejší ministr vnitra zkrátil půlroční studium na dva měsíce, a to ještě polovinu doby mělo zabírat samostudium. Na atmosféru jaká na této „škole“ panovala, se nedá zapomenout. Otevřená nenávist k novému vedení resortu i k prezidentu Havlovi.

Nechci tvrdit, že všichni přednášející byli nějak předpojatí, ale bylo jich dost. Některé rady „starých praktiků“ si mladí elévové s radostí zapisovali: „Víte co musíte udělat nejdříve, když dostanete nějaký případ?“ Všichni hleděli a sem tam někdo špitl: Lustrace? Nebo informovat nadřízeného?

„Samá voda, musíte se zamyslet, jestli ten spis nemůžete přeposlat někomu jinému.“ Přiznávám, že přednášky právníků a dopraváků byly zajímavé a užitečné. Moje resortní vzdělávání však skončilo neslavně. Druhý týden v úterý při přednášce o pochůzkové službě byl přednášejícím malý kulatý plukovníček. „Víte,“ pohlédl na nás, „pochůzkář je takový dělník policie, taková ta tresť policie. Musí o tom svým rajónu všechno vědět. Je takovej jejich skoro táta. No a jak to zjistíte? Jak ty informace získáte? No jasně, správně, musíte mezi nima mít svý lidi, prostě svoje informátory.“

Tady už se mi začínalo dělat trochu špatně, ale pointa měla teprve přijít. „No a jak je získáte?“ Hleděli jsme nechápavě a čekali odhalení strašlivého tajemství. „Tak například si někdo požádá o občanský průkaz. No, a když je ta žádost vyřízená, a vy máte zrovna tam pochůzku, tak mu ten průkaz donesete domů. A už ho máte.“ Po této hodině jsme s kolegou prohlásili, že na tohle opravdu nemáme čas a na další studium rezignovali. Vedení školy si stěžovalo u ministra vnitra, ten zavolal řediteli ÚDV, který se po vylíčení výše uvedené historky zasmál a prohlásil: „Už tam nikdo nepůjde.“

Jaké bylo moje překvapení, když jsem v roce 2008 na své evidenční kartě příslušníka Policie ČR objevil záznam o úspěšném absolvování půlročního studia. Moc by mě zajímaly moje závěrečné zkoušky a výsledné známky.

Před několika dny odvysílala Česká televize otřesné záběry, na kterých policejní hlídka likvidačním způsobem srazí mladíka z motorky a místo poskytnutí pomoci jej oba policisté napadnou. Námitka, že neměl ujíždět před policejní hlídkou, neobstojí, protože byla jednoznačně překročena míra přiměřenosti zásahu. Následné kopání do zraněného a chvat, kterým mu policista mohl zlomit vaz, nelze žádným způsobem obhájit. Co je však daleko závažnější, je mlčení všech policejních velitelů od policejního prezidenta až k přímému nadřízenému obou brutálních policistů.

Přiznám se, že ani po dvaceti pěti letech nejsem schopen s klidem sledovat mlácení lidí příslušníky SNB na konci osmdesátých let minulého století.

Za několik týdnů uplyne dvacet pět let od brutálního zásahu příslušníků Odboru zvláštního určení (OZU) proti studentům na Národní třídě. V podloubí, kde bylo několik demonstrantů zraněno, je umístěn malý pomníček, ke kterému si veřejnost i politici chodí každoročně tyto události připomínat.

Před pěti lety zveřejnil aktivista Stanislav Penc seznam příslušníků OZU, kteří zasahovali proti studentům 17. listopadu 1989. V podloubí vytvořili „uličku“, kterou musel každý, kdo chtěl hermeticky uzavřenou Národní třídu opustit, proběhnout. Díval jsem se na zveřejněný seznam a říkal si, copak asi ti stateční chlapci dnes dělají.

K mému nepřekvapení, jsem jich většinu objevil v řadách současné policie u jednoho speciálního útvaru. Souhlasím s tezí, že nelze uplatňovat kolektivní vinu. Na druhou stranu jsem nezaznamenal jediné svědectví od zmlácených demonstrantů ve prospěch kohokoli ze zasahujících surovců.

Nedávno se stal náměstkem policejního prezidenta Zdeněk Laube, který pracoval sedm let pro komunistickou Státní bezpečnost. Jeho oficiální životopis na webových stránkách Policie ČR začíná rokem 1990, přestože je zde uvedeno, že do služebního poměru nastoupil v roce 1981. Jako příslušník správy sledování byl zařazen na druhém odboru a měl na starosti sledování osob, které navštěvovaly ambasády západních států, především Německa a Francie. Přímo ve statutu zmíněného útvaru je napsáno, že úzce spolupracuje s útvary pro boj s vnitřním nepřítelem. Byly to právě pracovníci tohoto odboru, kteří se snažili zabránit občanům Německé demokratické republiky v proniknutí na ambasádu Spolkové republiky Německo.

Nechci v nejmenším hodnotit úřednické kvality nového náměstka, který je mimochodem přímým nadřízeným ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ale jak je možné, že po dvaceti pěti letech není policie schopna dosadit do jedné z nejvyšších funkcí člověka, který není pošpiněn mnohaletou službou u Státní bezpečnosti?

Před pěti lety sloužilo v policii České republiky a na ministerstvu vnitra přibližně čtrnáct tisíc zaměstnanců, kteří nastoupili před listopadem 1989. Méně než dva tisíce jich sloužilo v řadách Státní bezpečnosti. Postupem doby tak vznikl zajímavý paradox: přestože tvoří v policii necelá čtyři procenta příslušníků ve služebním poměru, jejich zastoupení ve vedoucích funkcích je podstatně vyšší. Došlo k efektu obrácené pyramidy.

Tím, že přečkali prověrky na počátku devadesátých let, se již o jejich minulost nikdo nezajímal, pokud si ovšem nežádali o bezpečnostní prověrku. V takovém případě Archiv bezpečnostních složek provede tzv. lustraci a sdělí, zda jsou k požadované osobě dochované archivní dokumenty. Vzhledem k faktu, že archiválie z osmdesátých let jsou téměř kompletně nezpracované, nikdo se konkrétní činností prověřovaného policisty netrápí.

Nedávno mě navštívil známý disident v souvislosti se žádostí o přiznání statutu účastníka třetího odboje. Vyžádal si dokumenty v archivu a já jsem mu pomohl sepsat žádost. „To by mě opravdu zajímalo, čím se asi můj pan referent živí.“ Proč neudělat kamarádovi radost. Zvedl jsem telefon a… po chvíli mu se smíchem sdělil, že slouží u pražské policie a pokud by šel hlásit nějaký trestný čin v centru Prahy, mohl by svého referenta navštívit v zaměstnání. V tomto případě alespoň dotyčný pracuje jako řadový policista.

Ústav pro studium totalitních režimů má na vstupních dveřích citát Georga Santayany „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Přesnější překlad je ještě výstižnější: „Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“