Partyzán, který nechal vyvést Husáka

Konec prázdnin byl pro trochu starší generaci zpestřován oslavou výročí SNP – Slovenského národního povstání. Obvykle se večer 29. srpna  zapalovaly i hluboko v Čechách povstalecké vatry, což přinášelo jistou zajímavost do myšlenkami na školu již posmutnělých dětských myslí.

Byl to samozřejmě komunisty využívaný a zneužívaný rituál (oficiální historii SNP psal známý válečný povaleč z bratislavských kaviarní Gustáv Husák), ale měl něco důležitého do sebe. Sjednocoval ony dva národy v jednom státě, odkazoval k hrdinství a k právu na odpor a oslovoval to statečné v duši, s čímž měla ta česká poněkud potíž. Občas byl přiveden i tzv. partyzán, nad jehož pravostí bylo možné vznést pochyby, ale to člověka napadalo až později.

Ale partyzáni, ty mytologické postavy horských scenérií, skutečně existovali. A byli mezi nimi i Češi a ti pak žili po válce v režimu, který pomáhali vybojovat, ale jehož oběťmi se také oni stávali. Často proto, že jejich bytostná touha po svobodě se musela dostat do sporu s poměry, které byly na nesvobodě založeny.

Jedním z takových celoživotních partyzánů byl Bedřich Placák (1914 – 1993), profesí lékař, jeden za zakladatelů české kardiochirurgie, člen KSČ, z níž byl po roce 1968 vyhozený, generál, který byl po podpisu Charty 77 degradován na vojína a vyhozen z nemocnice, manuální dělník a překladatel (Ericha Fromma a Konrada Lorenze), autor pamětí Vzpomínky lékaře a Partyzáni bez legend. A také otec historika Petra Placáka, se kterým jsem před lety udělal rozhovor o jeho otci. Snad nebude vadit, když tu jeho část použiji.

„V dětství jsme otce často žádali, aby nám vyprávěl, jaké to bylo  a vždy jsme chtěli vědět, kolik nepřátel zastřelil. On ale odpovídal, že střílel do vzduchu a že partyzánská válka měla spíš psychologický význam. To nás samozřejmě trochu zklamávalo.
Když jsme byli trochu starší, vysvětloval nám, že hlavním smyslem partyzánského odporu bylo vytváření neklidu v zázemí, působení chaosu v prostředí, kde vše mělo vypadat spořádaně, občanstvo mělo plnit úkoly pro říši a o víc se nestarat. Mělo to samozřejmě i vojenský význam: partyzánské akce vázaly jednotky, které měly být nasazeny na frontě. Ale hlavně: národním povstáním se Slováci zbavili cejchu kolaborace s Hitlerem. 

Otec vyrůstal jako Čechoslovák, pocit odpovědnosti za osud obou národů byl u této generace mnohem širší, než je třeba dnes. Ale hlavně oba národy měly společného nepřítele. V den, kdy byly zavřeny české vysoké školy, šel otec na rigorózní zkoušku, kterou měl uzavřít studia medicíny. Když přišel na Albertov, byly už budovy školy obsazené wehrmachtem. Hledal pak práci, nakonec se přes známého upíchl ve státní nemocnici na Vinohradech jako sekundant. Mezitím se neustále pokoušel nějak zapojit do odboje, mimo jiné tím, že se dvakrát pokusil přejít hranice z protektorátu. V srpnu 1944 byl v Hlinsku u známých na dovolené a večer tam zachytili vysílání povstalecké vysílačky z Banské Bystrice. Okamžitě se rozhodl a hned druhý den odjel do Uherského Hradiště, kde se mu pomocí velké náhody – hranice byly ostře střežené – podařilo přejít.

Vstoupil do skupiny kapitána Miloše Uhra, jejímž jádrem byli důstojníci a vojáci slovenské armády, kteří se po vypuknutí přidali k povstání. Po okupaci Slovenska wehrmachtem v říjnu 1944 se stáhli do hor. Operovali v oblasti Bílých Karpat na západě Slovenska, poblíž Moravy.

Původní Uhrova skupina čítala asi tři sta lidí. Pak se vytvořila brigáda, ve které jich bylo už kolem dvou tisíc. Třicetiletý otec patřil k nejstarším, tím získal jaksi automaticky respekt. Jeho lékařská praxe ho kvalifikovala k funkci šéflékaře skupiny, pak i celé brigády.
K otcově skupině se přidal ruský paradesantní výsadek, kterému velel plukovník Debrov. Otec o něm vždy mluvil jako o čestném muži, o jeho podřízených se to ale rozhodně říci nedalo. Při jednom pochodu Debrova zblízka zastřelil kdosi z vlastních zlotřilců. Rusové pak odmítli setrvávat s partyzány, protože se prý nedá na Slovensku vést boj. Celý ten terén byl pro Rusy složitý, malý, příliš civilizovaný, neskýtal tolik možností k manévrům a skrývání jako třeba Bělorusko. Při přechodu Vlárského průsmyku zastavili auto, ve kterém jeli dva esesáci a dvě Slovenky. Němce zastřelili, Slovenky znásilnili. Otec se tehdy s nimi dostal do ostrého konfliktu.
Jednotka, ve které byl otec, byla řízena přísně vojensky a platily v ní všechny zákony platné ve válečném stavu. Jakýkoli větší přečin byl nemilosrdně trestán smrtí. Otec vyprávěl, že narazili na dvě skupiny partyzánů-lupičů, které bez lítosti zlikvidovali. Bylo to nezbytné: bez podpory obyvatelstva se taková činnost vést nemohla.

Otcova jednotka se sešla na základě prostého vlastenectví a odporu proti nepříteli. Takže otec vzpomínal, že v celé brigádě se pouze o jednom z těch dvou tisíc lidí tvrdilo, že je komunistou, a ještě se to nevědělo jistě. Po válce do strany vstoupil. Válečná zkušenost, účast v povstání a hlavně zážitek osvobození Rudou armádou byly pro jeho vstup určitě důležité, opět z vlasteneckých důvodů. Odjel pak na lékařskou misi do Koreji, vždycky ale odmítal partajní nebo politické funkce.

Otec byl především lékařem a politika pro něj byla španělskou vesnicí. Vzpomínám si, že jeho názory z osmdesátých let byly až naivní. Týkalo se to třeba jeho názoru na Dubčeka. Iluzí o něm se zbavil až v roce 1990, kdy ho znechutilo, jak se jeho idol snažil stát prezidentem. Ze stejných důvodů, z jakých do strany vstoupil, z ní také vystoupil. V roce 1969 na srpnových oslavách SNP veřejně prohlásil, že žádný národ se nikdy nemůže smířit s násilnou okupací. To byl jeho definitivní rozchod s KSČ.

S Husákem se setkal jenom jednou na partyzánském plese v roce 1946, na kterém se Husák opil a střílel do vzduchu. Otec ho podle jedné rozšířené verze zfackoval a nechal vyvést. On sám však trval na tom, že ho nechal jen vyvést.“