1

Proč už nemohli mlčet?

Témata: , , , , , ,

Svůj komentář o změnách v polské justici a následném pozdvižení napříč Evropskou unií zakončil v pátek kolega Martin Weiss odstavcem: „A bylo by tristní, kdybychom se právě my, kteří nejsme schopni se často ozvat ani ve věci vlastních zájmů, měli připojovat k ,bratrské pomoci‘ někoho jiného.“

Jakkoliv kolega myslel především českou politickou reprezentaci, už o den později se Weissovo tušení trochu jiným způsobem naplnilo. Špičky české justice vydaly prohlášení nazvané „Nemůžeme mlčet“ a v něm mimo jiné čteme: „Po ochromení Ústavního tribunálu a podřízení veřejnoprávních médií momentální státně stranické politice v minulém roce dochází v těchto dnech k bezprecedentnímu útoku na nezávislost polského soudnictví.“

Bezprecedentní je i toto prohlášení. Nikdy v moderních českých dějinách se předsedové Ústavního soudu (Pavel Rychetský), Nejvyššího soudu (Pavel Šámal), Nejvyššího správního soudu (Josef Baxa) nenamáhali sejít k veřejnému apelu. Nemluvě o tom, že tady je podpořil ještě nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a ombudsmanka Anna Šabatová.

Nebudu opakovat všechny Weissovy argumenty, v čem je náhlé pobouření nad polským zákonem nemístné a proč jde v některých případech o čisté pokrytectví. Ale v bitvě o podobu polské justice jde o to, do jaké míry přežije tamní systém soudcovské samosprávy, který ze soudního stavu v Polsku i na Slovensku učinil špatně fungující kastu, která si sama reguluje vstup do odvětví. Naopak v České republice dosud pro výběr soudců platí totální podřízenost exekutivě. Nové soudce jmenuje prezident na návrh ministerstva spravedlnosti poté, co návrh schválila vláda. Jsou to dva různé modely, a zatímco Poláci se blíží k našemu (a někdy ho překračují, jako při odvolávání soudců Nejvyššího soudu ministrem spravedlnosti), naopak u nás existuje skupina lidí, která usilovala de facto o polský model. Jsou to ony špičky české justice, jejichž podpisy najdeme pod prohlášením „Nemůžeme mlčet“.

Nicméně těžiště jejich přesvědčování nebylo na veřejnosti, nýbrž v zákulisí. I u nás se, zatím neformálně, připravovala soudní samospráva, jakási Národní rada soudnictví která by sama vybírala vhodné adepty do taláru. Nějakou dobu se zdálo, že Rychetský, a v závěsu za ním Baxa se Šámalem, už v této věci mají podporu prezidenta Miloše Zemana. Od jisté doby je záměr u ledu.

U ledu je i nový zákon o státních zastupitelstvích, který si napsala sama skupina státních zástupců reprezentovaná Lenkou Bradáčovou a ovšem signatářem prohlášení „Nemůžeme mlčet“ Pavlem Zemanem. Návrh dával vedení státních zástupců faktickou nezávislost na exekutivě a přímý dozor nad nižšími státními zastupitelstvími. Přijetí zákona před čtyřmi lety zhatila razie na Úřadu vlády, po níž se poslanci všech barev konečně probudili a uviděli nebezpečí, které nezodpovídající se, a tím pádem neodpovědní státní zástupci představují. Ale skupina, jež tehdy zákon už skoro prosadila, je dosud ve funkcích a Pavel Zeman jejím formálně nejvyšším reprezentantem.

Zbývá poslední signatář apelu, veřejná ochránkyně lidských práv Anna Šabatová. I její úřad si přednedávnem sliboval větší pravomoce. Někdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier po domluvě se Šabatovou navrhoval, aby ombudsman mohl podávat ústavní žaloby na konkrétní zákony. Ani tento zákon není formálně odpískán, jen je – opět – u ledu. Podobně jako politická kariéra Jiřího Dienstbiera. Celkově tak špičky české justice (plus ombudsman) tvoří zvláštní kolektiv lidí, kteří v sobě nesou čerstvé zklamání.

Z toho vznikla bizarní situace: skupina justičních potentátů, kteří jsou ve své zemi objektivně ve slabším postavení vůči politikům a současně je pro ně neúnosné domáhat se větší moci veřejně, předstírá, že už nemohla mlčet při pohledu do Polska. Ale to, co je skutečně trápí, přímo nepojmenuje. Patos a skrytá agenda v jednom krátkém textu.

Pozdní spravedlnost pro „řezníky“ Proces s Mladičem vyvolal též vzpomínky na zadostiučinění obětí odsouzených nacistů
Ministři, kteří už jednou zklamali Jednobarevná vláda Andreje Babiše slibuje ráj, může však leccos zničit
/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.