Klid na Balkáně končí. Začala barevná revoluce

V Makedonii jsou v poslední době protesty běžné. Zmíněnou větou se v českém tisku odbývají jakékoli informace z malé balkánské země ležící úplně mimo obzor tuzemské populace. Přesto není bohorovnost na místě. Vnitřní konflikt v Makedonii připomíná, jak křehké a nestabilní jsou dodnes poměry na západním Balkáně a hlavně, že nad nimi nikdo nemá kontrolu. A když je na Balkáně něco bez kontroly, může to dopadnout hodně divoce.

Odposlechy premiéra Gruevského

„Poslední dobou“ se může myslet leccos, třeba období od dubna 2014, kdy vyhrál lídr konzervativní strany VMRO Nikola Gruevski už čtvrté volby. Vůdce sociálnědemokratické opozice ho obvinil z falšování volebních výsledků, pak následovalo zjištění, že Gruevského vláda nechala odposlouchávat 20 tisíc významných občanů. Gruevski letos v lednu rezignoval a přechodná vláda má dovést Makedonii v červnu do voleb.

Skutečná „poslední doba“, kdy jsou protesty běžné, ovšem nastala 12. února. Od té doby nespokojenci průběžně táhnou všemi makedonskými městy, rolníci blokují silnice, bouří se vězňové, policie se je všechny snaží pacifikovat. Říká se tomu barevná revoluce. Evropská unie marně volá po obnovení pořádku a ruský velvyslanec varuje před ukrajinizací země.  Protesty vyvolal prezident Gjorge Ivanov, který zastavil vyšetřování všech osob zapletených do odposlouchávací aféry včetně expremiéra Gruevského.

Revoluce, při které neteče krev a navíc probíhá v tak malé zemi, by opravdu nemusela nikoho zajímat. Existuje však několik zneklidňující faktů. Makedonský konflikt může být předzvěstí neklidných časů, které se mohou rozšířit po celém Balkáně těsně za hranicí Evropské unie.

Makedonie i další státy západního Balkánu mají vážné hospodářské problémy. Všimnout si toho mohl každý, kdo sledoval loňský uprchlický proud do Evropy. Převažovali Syřané, Iráčané a Afghánci, ovšem převážně do Německa zamířilo také dvě stě tisíc obyvatel západního Balkánu. Zpravidla šlo o mladé lidi, kteří utíkali před domácí nezaměstnaností, a bylo jich zdaleka nejvíc od jugoslávské války.

Těžká ekonomická situace je příznivým prostředím k různým protestům a revolucím, v horším případě k projevům terorismu. Také Islámský stát dobře ví, že může oslovit muslimskou populaci Bosny a Hercegoviny, Albánie, Kosova, a nakonec i Makedonie, kde žije vedle slovanských Makedonců čtvrtina muslimských Albánců.

V roli Piláta Pontského

Neklid v Makedonii navíc ukazuje, jak selhává politika Západu. Evropská unie i Spojené státy dosud na Balkáně sázely na silné vůdce, kteří dokážou uchopit politickou moc a udržet stabilitu. Vzorovým vládcem je Bulhar Bojko Borisov, věrný spojenec prezidenta Baracka Obamy i kancléřky Angely Merkelové, který dobře chápe, že z přiblížení k ekonomicky slabému Rusku nemůže mnoho dobrého čekat. Také v zemích za hranicemi unie vládnou silné osobnosti s prozápadní orientací, třeba Srb Aleksandar Vučić. Nejdéle sloužící mezi nimi ovšem byl Makedonec Gruevski.

Teď se však zjistilo, že tolerance autoritářských vládců, kteří udržují moc kontrolou médií i místní ekonomiky, má jen omezené použití. Premiéři typu Gruevského se nedokážou vypořádat s hospodářskými potížemi, dokonce k nim mohou přispět, protože nepřejí podnikání, které nemají přímo pod kontrolou. Navíc si navykli udržovat moc nevybíravými prostředky, což může vyvolat protesty se širokou podporou obyvatelstva. Aktivisté protestující proti porušování demokratických pravidel ke všemu spoléhají, že jim demokratická Evropa proti autoritářské vládě pomůže. Z pohledu Západu to je nemilá situace, protože podpora revolucionářům znamená podraz dosavadního spojence. Z pohledu Gruevského jsou mnohem serióznější Rusové, když radí, ať se do vnitřních makedonských poměrů nikdo neplete.

Evropská unie se pokusila umýt ruce prosazováním předčasných voleb, které se však ukazují jako špatné řešení. Levicová opozice i protestující občané je totiž chtějí bojkotovat, protože dosavadní garnitura údajně zfalšovala volební seznamy. Nemá smysl volit, dokud se nedají do pořádku.

Nejvíc zneklidňuje právě to, že není jasné, kdy barevná revoluce skončí a jak ji vlastně zastavit. Pak je možné spekulovat, jestli se neklid přenese i do okolních zemí, jestli rozvrácené poměry pomohou místním radikálním islamistům, nebo jestli mocenské vakuum využijí Rusové, případně Turci k posílení svého vlivu.

Přinejmenším Gruevski už pochopil, že příliš spoléhat na Západ se nevyplácí, a jeho zkušenost jistě oslovila i okolní vládce. Demokratičtí revolucionáři si už také začali všímat, že jejich boj za svobodu nikoho v bohatší části Evropy nezajímá.