Islámská teroristická armáda používá české letouny

Zpráva o novém uživateli oblíbených československých cvičných a lehkých bojových letounů L-39 Albatros by za jiných okolností byla jistě potěšující. Naneštěstí je však tímto uživatelem Islámský stát, který získal dokonce i nadzvukové stíhačky MiG-21 a MiG-23. Ovládá několik leteckých základen v Sýrii a podle zpráv sekulární opozice již někdejší piloti iráckého letectva učí islamisty, jak se zmíněnými „tryskáči“ zacházet.

Pokud by Islámský stát opravdu získal funkční bojové letectvo, znamenalo by to další výrazné posílení jeho vojenských kapacit, do kterých již patří tanky, těžké dělostřelectvo a údajně snad i chemické zbraně. L-39, MiG-21 a MiG-23 jsou sice jasně zastaralé letouny, ale výzbroj syrských a iráckých vzdušných sil z většiny také není právě nejnovější „hi-tech“, kdežto iráčtí Kurdové a syrská sekulární opozice bojové letouny pochopitelně nevlastní vůbec. Islamisté by tak disponovali významnou vojenskou výhodou.

Islámský stát však není první ani jedinou nestátní ozbrojenou skupinou, jež se může pochlubit vojenským letectvem. Palestinský Hamás, libanonský Hizballáh nebo kolumbijská organizace FARC provozují bezpilotní letadla, zatímco již rozdrcená srílanská skupina LTTE (známá též jako Tamilští tygři) prováděla útoky pomocí rogal a potom i nálety, při nichž shazovala malé bomby z upravených československých letounů Zlín Z-143L.

Teroristické organizace se mění

Experti mluví o konceptu tzv. teroristických armád, tedy organizací, které sice vzniknou coby teroristické, ovšem postupně přijmou i konvenční metody válčení, kam spadá rovněž nasazení vzdušných sil. Obvykle jde o skupiny, které se neomezují pouze na ozbrojený boj, ale snaží se o trvalejší ovládnutí nějakého území a výkon veřejné správy či sociální činnosti. Jinými slovy, pokoušejí se etablovat jako de facto státní celky.

Některé takové organizace v tom (alespoň dočasně) uspěly. Typicky lze zmínit Čečence, kteří v 90. letech měli faktický stát a vlastnili (kromě jiného) též několik letadel L-29 Delfín a L-39 Albatros. Československé stroje, ale dokonce také nadzvukové stíhače MiG-21 či bombardéry Su-22 nasadilo za občanské války hnutí Taliban, kterému se nakonec povedlo ovládnout skoro celý Afghánistán a na pět let v něm vytvořit islámský emirát (byť lze ironicky poznamenat, že sám pojem „afghánská vláda“ je svým způsobem protimluv).

Čtěte také:

Vrtulníky u české armády určitě nejsou zbytečné

NATO se chystá na kybernetickou válku

Častá přítomnost československých letadel v arzenálech různých rádoby-státních ozbrojených skupin je paradoxně dokladem kvality těchto strojů, jež snášejí i obtížné klimatické podmínky a snadno se provozují a udržují. Létání na vojenských proudových letadlech pochopitelně není nic lehkého, ale Delfíny či Albatrosy jsou vhodným začátkem, protože z nich lze již pohodlně přecházet na plnohodnotné nadzvukové bojové typy.

Úspěchy Islámského státu a jiných podobných skupin pak dokazují, že onen zmíněný koncept „teroristické armády“ si zaslouží velikou pozornost. Prezident Barack Obama popsal Islámský stát jako „hybridní hrozbu“, jež spojuje charakteristiky teroristické organizace a „darebáckého státu“. A existuje poměrně dost indicií pro tvrzení, že takovouto „hybridní“ povahu budou mít mnohé síly v konfliktech v dalším průběhu 21. století.

Nekonvenční metody válčení

Pojem „hybridní válka“ se ostatně nedávno začal užívat také pro novou ruskou formu válčení, při které neoznačení bojovníci („malí zelení mužíčci“) aplikují metody, které mají dost blízko k partyzánské či guerillové válce. Přitom ale nepochybně jde o elitní vojska suverénního státu, disponující nejmodernější výzbrojí a výstrojí. Také z tohoto důvodu bude zřejmě nutné trochu přehodnotit dosavadní klasifikace ozbrojených sil a konfliktů.

V minulosti byla zpravidla poměrně jasně oddělena válka „symetrická“ (tedy střet regulérních armád zemí na frontových liniích) od války „asymetrické“, v níž stojí na jedné straně klasicky bojující armáda a proti ní partyzánské, guerillové nebo teroristické skupiny. V současnosti ale začíná být stále složitější tyto koncepty rozlišit. Nestátní ozbrojené skupiny začínají nasazovat konvenční metody válčení, zatímco některé země používají svoje elitní vojska způsobem, jenž odpovídá spíše asymetrickému způsobu boje.

Armády mnoha vyspělých zemí (včetně Armády ČR) procházejí reformami, při nichž zaznívá mimo jiné otázka, zda se připravovat spíš na klasické konflikty o území (respektive na teritoriální obranu), nebo spíš na expediční operace proti asymetrickým hrozbám. Je ale docela dobře možné, že se budou množit zejména konflikty, ve kterých se zkombinují oba přístupy. A proto by se i česká armáda měla připravovat na boj proti „hybridním hrozbám“.