Czechia bude vonět, či spíše zapáchat, stále stejně

Do roku 1993 jsme žili v Československu. Pak jsme se ocitli v České republice. Teď bychom měli opět změnit „bydliště“ a do rubriky „adresa“ si pro zájemce ze zahraničí vepsat prapodivný název „Czechia“.

Česko, Bohemie nebo Čechie

Když jsme se v roce 1993 nekrvavě odřízli od bratrů Slováků, stáli jsme před otázkou, jak si budeme říkat a jak nám má říkat okolní svět. Jednoslovný „lidový“ název Česko dvakrát nezlidověl. Oficiálně jsme se stali Českou republikou. A navenek jsme Czech Republic. V diskusích, zda bychom neměli mít pro svět nějaké „sexy“ jednoslovné označení, zaznívala Bohemia. Ta by byla pro svět kolem atraktivní, protože by z nás dělala „zemi bohémů“. Uznání Bohemie však vázlo na Moravanech a Slezanech, kteří obývají regiony anglický označované jako Moravia a Silesia. A kdybychom měli být k obyvatelům východní poloviny České republiky spravedliví, rozrostl by se nám jednoslovný název Bohemia na „hydru“ Bohemia, Moravia and Silesia.

A tak jsme se pro svět kolem stali Czech Republic. Není se za co stydět. Francouzi žijí v République française a pro své rivaly zpoza Kanálu jsou French Republic. Ale vedle toho vystupují před světem i pod zkráceným názvem France. A co víc, sousedé z Bundesrepublik Deutschland si klidně říkají pouze Deutschland a svět je označuje anglicky jako Germany. Zřejmě to inspirovalo naše politiky k tažení za jednoslovným názvem. Zvolili název Czechia, který se prý vyskytl už v dokumentech z 19. století. Slibují nám, že jako Czechia budeme lukrativnější zemí pro podnikatele, politiky a lépe se prosadíme ve sportu.

Přinejmenším sportovní argumentace poněkud kulhá, protože čeští hoši už léta vynikají ve šťouchání zahnutými klacky do kusu černé gumy po ledě v dresech s jednoslovným nápisem Czech. Ta dvě písmena navíc jejich hru zřejmě nezvednou, ani nesrazí do kolen. Se stejným označením putuje do světa i další skvělý reprezentant České republiky – plzeňské pivo. Z fotbalových reprezentantů se hlásí nápisem na dresu k jednoslovnému názvu Čech jen jeden. Je to sice ten nejlepší, ale jde o kouzlo nechtěného, protože Petr Čech by měl na zádech stejnou jmenovku, i kdyby reprezentoval Burkinu Faso. Zbytek týmu našich čutálistů si na nadcházejícím evropském šampionátu vystačí se státním znakem a jednoslovný název země, kterou reprezentují, na dresu neponesou.

Co z toho?

Za zamyšlení stojí fakt, že Česká republika utratila 40 milionů dolarů na kampaně, v kterých lákala zahraniční turisty do Czech Republic. Teď naši politici zjistili, že jsme je lákali na úplně špatné místo a náhradou jim budeme nabízet výlety za pamětihodnostmi a krásami Čechie. Nebudou z toho trochu zmatení? A co když si začnou plést názvy Czechia a Chechnya? To by se k nám pak asi moc nehrnuli. Propagátoři názvu Czechia jsou toho názoru, že nad touhle skupinou zmatených turistů můžeme s klidným svědomím mávnout rukou s odůvodněním, že jde o hlupáky, o jejichž návštěvu beztak nestojíme.

Přestože lze nalézt tucty motivů, proč přejmenovat či nepřejmenovat Czech Republic na Czechia, pro odhalení toho pravého se nabízí otázka známá z římského práva a detektivek: Cui bono? V čí prospěch bude přejmenování Czech Republic na Czechia? Bude to ve prospěch více než deseti milionů lidí, kteří tu žijí? Pak není nad čím váhat. Anebo si na tom namastí kapsy pár podnikavců, kteří dostanou na starost přepisování „Czech Republic“ na „Czechia“ na všech možných i nemožných místech? Pak jde o další „tunel“, kterými naše země proslula na mezinárodní scéně snad ještě více než úspěchy hokejistů.

Dohady kolem změny názvu zcela jistě prospívají politikům. Lidé diskutující o tom, zda se bude Czechia někomu plést s Chechnyou a jak ubohé IQ takový pomatenec má, nediskutují o stavu zdravotnictví, kde se nedostává lékařů i středního zdravotnického personálu. Nezabývají se úvahami o tom, kam směřuje naše školství od základního až po vysoké poté, co v něm zákonodárci nastartovali řadu prapodivných reforem. Nezbývá jim čas na to, aby přemýšleli, kdo si kam ulil prachy před berňákem, a o řadě dalších věcí, které mohou být důležité z perspektivy blížících se voleb.

V souvislosti s diskusí nad Čechií se proto nabízí vzpomínka na jistou Julii Kapuletovou, která v dramatu sepsaném Williamem Shakespearem už déle než čtyři staletí tvrdí: „Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“

I ta naše země, ať už zvána Czechia či jakkoli jinak, bude vonět – či spíše zapáchat – stále stejně. Velký podíl na tom, že naše země dvakrát nevoní, mají právě ti představitelé politické scény, kteří po změně názvu nejhlasitěji volají. Vždyť ani těm křesťanským uprchlíkům z Iráku, kterým se u nás mělo tak líbit, se u nás nechce zůstat a prchají od nás na všechny strany. Někteří dále na Západ, jiní dokonce zase zpátky na Východ. Pokud chceme Českou republiku učinit „voňavější“ – tedy atraktivnější – nejen pro turisty, či uprchlíky, ale především pro ty, kteří v ní trvale žijí, jenom změna názvu stačit nebude.