Co se to v té Číně vlastně děje?
NOVÉ
1
Od Nového roku celý finanční svět upírá s obavami oči k Číně. Opět. Co se to v této druhé největší světové ekonomice právě děje? Proč, jak ukazují dnešní data, rostla v roce 2015 nejpomaleji za uplynulé čtvrtstoletí? Proč tam burzy padají (i když ne bezprostředně v reakci na dnešní čísla, která je nechala chladnými)? Má tamní situace opravdu potenciál, jak varuje mj. investorská těžká váha George Soros, přivést svět na pokraj dalšího ekonomického hroucení, podobného tomu z roku 2008?
Zkusme vystihnout podstatu čínských trablů. Protože jedině tak lze na závažné otázky hledat odpovědi, které se budou opírat o skutečnost, a ne o „šum“. Bohužel „šumu“ je v případě zpravodajství o ekonomickém stavu Číny opravdu hodně.
Zestárne dříve, než zbohatla?
V horké současnosti prožívá Čína vyvrcholení desetiletí probíhajícího demografického trendu. Na své nejvyšší úrovni se totiž ocitá podíl obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku na celkové populaci. Z hlediska tohoto podílu už bude jenom hůře. Může za to nadcházející stárnutí čínské populace. Půjde přitom o jeden z nejdramatičtějších případů populačního stárnutí, jaké lidské dějiny pamatují. Připomeňme, že demografické prognózy tohoto typu jsou vysoce spolehlivé. Číně tedy hrozí, že „zestárne dříve, než stačila pořádně zbohatnout“.
Ne, že by Čína nebohatla. Do třetice všeho dobrého. Po té, co fiaskem skončily dva pokusy tamních kormidelníků o vytvoření svébytného sociálního modelu (Velký skok vpřed a Kulturní revoluce), inspiroval se Peking v mnohem vyšší míře na Západě. Úspěšně. V roce 1978, kdy s tržně orientovanými reformami začal, zaostával čínský hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele za totožným ukazatelem v takových zemích, jako je Pákistán, Indonésie, Thajsko nebo Indie. Dnes Čína v daném ukazateli tyto země násobně převyšuje. A zatímco v 80. letech přispívala země ke světovému růstu průměrně z deseti procent, v 90. letech už takřka jednou pětinou a v prvním desetiletí nového milénia dokonce zhruba čtvrtinou. Během této historicky ojedinělé hospodářské expanze se z pout chudoby vymanilo 600 milionů Číňanů.
Právě vrcholící popsaný demografický trend je klíčovým zdrojem čínské ekonomické expanze posledních desetiletí. „Politika jednoho dítěte“, uvedená taktéž v roce 1978, vedla k tomu, že na nějaký čas se výrazně zvýšil početní stav ekonomicky aktivní populace v porovnání s populací ekonomicky neaktivní, čili dětmi a starými lidmi. Čína tedy po několik desetiletí čerpala takzvanou „demografickou dividendu“.
Zatímco v roce 1978 činil početní stav ekonomicky aktivního obyvatelstva 550 milionů, dnes jde o zhruba dvojnásobek. Proces postupného zdvojnásobení tohoto počtu stlačoval v uplynulých dekádách cenu práce. Vždyť v posledních čtyřiceti letech se na čínském pracovním trhu ocital každý jeden měsíc v průměru více než milion nových pracovníků. Je také zřejmé, že za takové situace nemohl vlastně žádný z nich pomýšlet na jakkoli výraznější růst mezd, navzdory závratnému růstu hospodářství. Každý byl nahraditelný deseti dalšími.
Co víc, nemalou část svého mizerného výdělku Číňané navíc ještě „ukládali na horší časy“. V podstatě museli. Nemohli se totiž spoléhat na stát jakožto zaopatřovatele na stáří. A po té, co jim ten samý stát v podstatě zapověděl mít více než jedno dítě, už ani na své potomstvo. Na druhou stranu, to, že měli méně děti, nejčastěji jedno, jim umožnilo investovat do daného potomka více času, peněz či energie, což podpořilo poměrně svižný růst vzdělanosti napříč mladou čínskou populací.
Pohon na „směšný peníz“
Aby toho nebylo málo, peníze, které si Číňané ukládali na „horší časy“, nebyly nijak štědře úročeny. Například v podstatné části prvního desetiletí nového milénia čelily čínské domácnosti dokonce záporné úrokové sazbě ze svých vkladů. Peking tak striktními regulacemi bankovnictví (čínskému bankovnictví dominují čtyři velké státní banky), krajně potlačujícími tržní principy, v podstatě dosáhl stavu, kdy domácnosti vlastně z nemalé části dotovaly podnikovou sféru. Nízké, případně negativní úroky totiž pochopitelně neznačí jen nízké zhodnocení vkladů, ale rovněž vysoce příznivé podmínky při získání úvěru. Úspory řadových Číňanů se prostě měnily v investice tamních podniků za nevídaně výhodných podmínek (z hlediska těch podniků a vlády, samozřejmě), což jen dále podpořilo hospodářský rozmach.
Výhodné úvěry přitom čerpají zejména takzvané státem vlastněné podniky. Často jde o hybridy, které na první pohled působí jako tržní subjekty, například se s jejich akciemi obchoduje na burze v Šanghaji, Šen-čenu nebo Hong Kongu, přičemž ovšem rozhodující slovo v jejich řízení má stejně stát. Ať už na centrální nebo místní úrovni. Stát je protežuje i jinými způsoby, než jen přednostním přístupem k extrémně výhodnému úvěru, například dotacemi nebo nízkými daněmi. Navzdory tomu ekonomická výkonnost těchto podniků dlouhodobě zaostává za výkonem firem ze soukromého sektoru.
Hybridní státem vlastněné podniky zvláště těžce zasáhla nedávná globální finanční krize. Zatímco firmy z čínského soukromého sektoru ji takřka nepocítily, ziskovost „hybridů“ začala povážlivě klesat. V náročných časech se zkrátka v plné nahotě ukázaly nedostatky jejich hybridní formy. Tyto nedostatky jsou podobného rázu, jaké známe z dob československého socialismu. Plynou kromě jiného z nedostatku tržního tlaku na růst produktivity, z neexistence tvrdého rozpočtového omezení, z obsazování klíčových pozic v těchto podnicích na základě politického klíče či ve sledování jiných než ekonomických motivů při svém rozvoji nebo realizovaných investicích.
Pokles ziskovosti státem vlastněných podniků v porovnání se soukromým sektorem byl neklamným znamením toho, že se čínský stroj, řízený v duchu státního kapitalismu, zadrhává. Až do té doby ovšem fungoval brilantně. Od poloviny 80. let proudily z chudého vnitrozemí miliony lidí do měst a pobřežních oblastí na východě země. Přidávali tam svoji ruku k dílu za směšný peníz, a umožnily tak rychlý rozkvět průmyslu. Z přílivu lidí z vnitrozemí a z venkovských oblastí těžily kromě státem vlastněných podniků také firmy soukromého sektoru, jejichž počet narostl během privatizace 90. let. Investory z celého světa, jemuž se Čína v 80. a 90. letech otevřela, lákala levná práce v této rodící se „továrně světa“. Na nejvyšší obrátky jel čínský stroj od roku 2001, kdy země vstoupila do Světové obchodní organizace, až do doby, než se projevil nepříznivý vliv světové finanční krize.
