Soud poslal Horákovou na smrt. Je to přesně 65 let

Symbolem politických procesů v komunistickém Československu se stal soud s demokratickou političkou Miladou Horákovou, s níž čelilo od 31. května 1950 obvinění ze „záškodnického spiknutí proti republice“ dalších 12 lidí, vesměs představitelů nekomunistických stran. Podobných procesů sice byla v té době řada, tento byl však výjimečný rozsahem, výší trestu, ale i tím, že byl poprvé inscenován podle scénáře uplatňovaném ve třicátých letech v Sovětském svazu. Před 65 lety, 8. června 1950, soud vedený Karlem Trudákem, poslal Horákovou a další tři z obžalovaných na smrt. 

Milada Horáková (narozena 25. prosince 1901) vystudovala práva a poté pracovala na pražském magistrátu jako vedoucí oddělení sociální péče. Aktivně působila v ženském hnutí a stala se spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové. Byla členkou různých sociálních spolků a místopředsedkyní zemského ústředí péče o mládež v Čechách. 

Během druhé světové války se s manželem zapojila do protifašistického odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.

Po válce se znovu zapojila do práce v národně socialistické straně, za niž byla zvolena poslankyní Národního shromáždění. Stala se též předsedkyní Československé rady žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se na protest vzdala svého poslaneckého mandátu. 

Zájem komunisty ovládané Státní bezpečnosti upoutala Horáková již v roce 1946 svými výroky o častých omylech lidových soudů. Na podzim 1948 iniciovala schůzku zástupců bývalých nekomunistických stran, jejímž cílem měla být koordinace společného postupu. Popravena byla oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 spolu s Janem Buchalem, Závišem Kalandrou a Oldřichem Peclem.