Putin dosáhne všeho. A Obama?

V americkém časopise The Atlantic nedávno vyšel článek Jeffreyho Goldberga Obamova doktrína, který je převyprávěním série rozhovorů s americkým prezidentem o zahraniční politice. Je tím vzácným druhem textu, ke kterému se asi zájemci budou léta vracet; redaktor je natolik vstřícný a empatický, že s ním prezident mluví otevřeně, ale zároveň ne tak vstřícný, že by se vstřícnost přechylovala směrem k podlézavosti, jež by rozhovor činila bezcenným. Což neznamená, že by Goldberg byl prezidentovi důsledným oponentem – ale Obama se rozpovídá natolik, že si závěry člověk může udělat sám.

Čtenář si především odnese pocit, že Obama je nesmírně sebevědomý muž přesvědčený o nadřazenosti svého intelektu. Různí američtí prezidenti byli kritizováni za primitivnost, jež vyústila ať už v podléhání naivním, neotřesitelným představám o prozřetelnosti, anebo naopak radám poradců. Obama poradcům rozhodně nepodléhá – v rozhovoru nenajdeme jediné místo, kde by Obama připouštěl, že by ho někdo přesvědčil o něčem, co by si dříve nemyslel, a naopak řadu anekdot, kdy Obama netrpělivě odmítl názory expertů. Zahraničněpolitické výsledky jeho vládnutí budou mezi nedávnými americkými prezidenty zdaleka nejvíc jeho osobním dílem založeným na jeho osobní doktríně.

Ta je zaprvé založena na tom, co by jistě Obama odmítl, ale Josef Joffe to oprávněně nazývá izolacionismem. Obama radikálně omezil to, co považuje za zásadní americké zájmy. To je částečně založeno na realistickém zhodnocení americké síly, jež je relativně menší vzhledem k ekonomickým podmínkám i vzestupu jiných mocností. Ale zároveň je to založeno na Obamově velmi osobním hodnocení. Blízký východ prostě nemá rád, Amerika se mu podle něj věnovala příliš a on je rád, že energetická revoluce oslabuje americký zájem na stabilitě tohoto beznadějného kousku světa. Evropu taky nijak zvlášť nemá rád, jak ví už čtenář jeho pamětí Sny od mého otce. Má k ní čistě transakční vztah, irituje ho, že je „černým pasažérem“, jak připouští v rozhovoru. Což je fér – Američané už dlouho vynakládají na obranu Evropy víc energie než Evropané sami. Intervence v Libyi v tom musela Obamu jen utvrdit. Sarkozy s Cameronem ho do ní uvrtali, a v polovině jim došly náboje, natož aby se nějak zabývali stabilizací situace poté, co svrhli Kaddáfího. Jen je otázka, jestli tím nejlepším vykročením k rovnováze je, že hned zkraje své vlády štítivě vrátí Britům Churchillovu bustu zapůjčenou do Bílého domu.

Ale to rebalancování jde dál. Niall Ferguson ho shrnuje takto: „Nepřátelé se stanou přáteli a přátelé nepřáteli. Na Blízkém východě jsou Izrael a Saudská Arábie out, Írán je in. Podobně na Dálném východě je Čína out, Vietnam je in. A pokud jde o zvláštní vztahy, prezident by je raději měl s Kubou než s Británií.“

Jak už to bývá, když je něčím nejvyšším božstvem jeho vlastní intelekt, Obama jako by se rozhodl vyřídit si účty s celou americkou zahraničněpolitickou tradicí a garniturou. Jenže to ošklivé, co už se stalo, je snadno vidět, to ještě ošklivější, co se může stát, je vidět hůř, zvlášť když někdo nechce. A Írán radostně zajímající americké vojáky a strhávající region k nové válce Obama vidět nechce. Částečně v tom hraje roli jeho pokrokářský pohled na dějiny: svět směřuje ke stabilitě, míru, ekonomickému rozvoji, jež stále více lidí osvobozuje od chudoby. Některé regiony, kultury či vůdci to nechtějí vidět a chovají se proti svým vlastním zájmům. „Obama věří, že dějiny mají strany,“ formuluje to Goldberg, „a že protivníci Ameriky i někteří její nominální spojenci se postavili na jejich špatnou stranu, kde stále kvete tribalismus, fundamentalismus, sektářství a militarismus. Nechápou, že dějiny se kloní Obamovým směrem.“ Je názor, který dokáže přivést k Obamovým nohám davy mladých, jako na jeho kampaňových mítincích nebo při jeho slavné návštěvě Berlína v roce 2008. Úplně v něm absentuje to, co by se dalo nazvat tragickým vnímáním dějin. Nejsou na ničí straně, prostě jsou. Jestliže se Putin rozhodne chovat tak, jak se chová, neodradíme ho tím, že mu budeme vysvětlovat, že se postavil a špatnou stranu dějin a nepatří do jednadvacátého století. Je prostým empirickým konstatováním, že Putin do dějin jednadvacátého století patří a píše je, byť se nám to nelíbí.

Sýrie a Rusko jsou dvě klíčové oblasti Obamovy politiky, z nichž ta první je v Goldbergově článku pojednána důsledněji než druhá. Goldberg jen letmo naznačuje, že Obama vidí Rusko jako slabé ze strukturálních důvodů a že Putin nejedná v dlouhodobém zájmu Ruska. Milosrdně nepřipomíná, jak moc a jak halasně se Obama mýlil, když z toho vyvozoval, že Putin, byť zabedněný, může působit problémy. „Volala 80. léta, že chtějí nazpátek svou zahraniční politiku,“ posmíval se v roce 2012 Obama Mittu Romneymu, když říkal, že Rusko představuje závažnou národněbezpečnostní hrozbu.

Tady spolu souvisí Rusko a Sýrie. Barack Obama varoval, že použití chemických zbraní v Sýrii by bylo tou „červenou čarou“, jejíž překročení by ho přimělo vojensky intervenovat. Když v roce 2013 Asad chemické zbraně použil, rozhodl se Obama nesplnit svou výhrůžku, neintervenovat a místo toho pozvat do Sýrie Rusko, aby se postaralo o likvidaci Asadových chemických zbraní. „Jsem na tento okamžik velice hrdý,“ cituje Goldberg Obamu. „Drtivá síla konvenčního uvažování a mašinérie našeho národněbezpečnostního aparátu došla docela daleko. Existoval pocit, že jde o mou kredibilitu, o kredibilitu Ameriky.“ Ale Obama prý dokázal odolat tlakům, promyslet, co je v americkém zájmu a učinit správné rozhodnutí. Zejména odmítl fetiš „kredibility“, jež prý zahraničněpolitický establishment pěstuje. I viceprezident Biden mu prý ten den namítal: „Velké země neblufují.“ Ale Obama se rozhodl neintervenovat. Byl to pro něj podle Goldberga „den osvobození“.

Dodnes si syrská občanská válka vyžádala 330 000 mrtvých a vyhnala z domovů sedm miliónů lidí. Obama je hrdý, předpokládáme, a s ním i jeho obdivovatelé. Dva roky po Obamově pozvání Putin v Sýrii vojensky intervenuje a paralyzuje americké vojenské operace proti Islámskému státu. A zatímco Obama přemítá, že to je projev Putinovy slabosti, že ničeho nedosáhne a jen v Sýrii zabředne, Putin dosáhne všeho, co potřebuje, a do ničeho nezabředne.

A americká kredibilita? Ta je dnes taková, že i malá bezvýznamná evropská země (zemička, jak rád říkával její bývalý prezident), po níž Američané chtějí vydání libanonského obchodníka se zbraněmi, na ně udělá dlouhý nos.