Štamgast Zeman objednává další rundu
Nepřítel úřadu prezidenta České republiky si musel ceremoniál předávání státních vyznamenání pochvalovat. Prezident Miloš Zeman se opět shodil, když vyznamenal své kamarády, konkrétně zpěvačku Lucii Bílou, která ho podpořila ve volební kampani, režiséra Filipa Renče, který mu vyrobil volební spot, a jeho kolegu Roberta Sedláčka, autora dokumentu o Zemanovi.
Zároveň předal další řád jednou již oceněným, konkrétně zachránci židovských dětí Nicolasu Wintonovi, písničkáři Karlu Krylovi, zpěvačce Haně Hegerové a cestovateli Miroslavu Zikmundovi. Lze spekulovat, jestli se noví příjemci tuzemských řádů hledají hůř než dříve, anebo jestli chtěl prezident opravit svého předchůdce Václava Havla, že jim předal málo významné ocenění.
Svým výběrem Zeman připomněl všem Čechům důvěrně známé hospodské prostředí, kde se významný štamgast může vytahovat, když objedná rundu pro své nohsledy a ještě přemoudřele kritizuje sousedy od vedlejšího stolu.
Muž s neomezenou pravomocí
Zeman učinil další významný krok k ponížení prezidentského úřadu, který postupně ztrácí svůj původní význam, zamýšlený tvůrci ústavy už v roce 1918 a poté v roce 1992. Tuzemský prezident má stejnou funkci jako v jiných zemích, je nejvyšším reprezentantem národního státu a jeho hodnot. Za úkol má mimo jiné vytvářet prostředí pro demokratickou politiku, ale pokud možno do něho nezasahovat, protože i tím snižuje vážnost svého úřadu.
V tradici rakouskouherského císařství je ovšem tuzemská úcta k prezidentům natolik velká, že jim ústava ponechává v mnoha ohledech volnou ruku. Už prestiži Václava Havla uškodilo, když prosadil úřednickou vládu Josefa Tošovského jako vlastní politický projekt. Václav Klaus šel ještě dál, když udržel čtyři měsíce u moci vládu Mirka Topolánka bez podpory parlamentu. Miloš Zeman to dotáhl k dokonalosti instalováním sedmiměsíční vlády Jiřího Rusnoka, jejíž členové se nikdy neucházeli o přízeň voličů. Ve všech případech vedly prezidentské intervence k vážným politickým krizím.
Volnost rozhodování prezidentů o vládě nemá obdobu v žádné evropské zemi a zdejší prezidenti se tak stali bezprostředním nebezpečím pro parlamentní demokracii. Omezit, čí přesněji jasně popsat jejich pravomoci, se nikdo neodváží, dokud se budou těšit vysoké prestiži mezi občany. Každé prezidentské fiasko tedy může demokracii jenom prospět a je dobře, že Zeman využívá této příležitosti při dekorování státními řády.
Minimum neexistuje
Také v oboru státních vyznamenání má nikým neregulované prezidentské chování klesající úroveň. Václav Havel se pokoušel vybudovat panteon československých a později českých hrdinů, kteří měli být představiteli klasických hodnot a vlastně patrony budoucího národního vývoje. Jen v letech 1991-92 stihl Havel dekorovat Řádem T.G. Masaryka téměř dvě stovky významných Čechů a Slováků včetně Milady Horákové a Jana Palacha. Řády Bílého lva rozděloval první český prezident vojákům a světovým politikům formátu Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana nebo Michaila Gorbačova.
Klaus byl střídmější. Naprostou většinu Řádů T.G. Masaryka obdrželi účastníci druhého a třetího odboje, Řád Bílého lva vyhradil prakticky pouze pro bývalé vojáky. Kamenem úrazu bylo u obou státníků rozdělování Medailí Za zásluhy, které dostávali umělci, vědci, politici a sportovci. Havlovi mohla být vyčítána cena pro jeho dlouholeté přátele Miloše Formana, Václava Bendu a Jana Třísku, o jejich zásluhách ovšem nemohlo být sporu.
Klaus vzbudil úžas, když začal odměňovat zpěváky normalizačního popu a když dal větší prostor sportovcům. O věhlasu Karla Gotta nebo Jaromíra Jágra však nemohl nikdo pochybovat. Klaus se v zásadě držel Havlova dosavadního přístupu, Zeman však strategii úplně změnil. Začal opět rozdávat Řády Bílého lva státníkům, ovšem jenom těm ze sousedních zemí. Na první pohled to vypadá, že si tím říká o nějaký řád na oplátku. Řády T.G. Masaryka využívá s jedinou výjimkou k tomu, aby „vylepšil“ Havlova ocenění pro vědce a umělce. Medaile Za zásluhy začal rozdávat i svým známým, o kterých veřejnost často nic neví a není důvod, aby věděla.
Zeman svůj verdikt o řádech doprovází tím, že příběhy oceněných využívá ve slavnostním proslovu k 28. říjnu, kdy mají posloužit k ilustraci prezidentova výkladu posledního století českých dějin. Výklad je logicky povrchní, při krátkém projevu to ani nemůže být jinak. Horší je, že spleť příběhů oslavující bojovníky proti nacismu a komunismu, přední osmašedesátníky, komunistické manažery, svědomité představitele státních úřadů i zástupce popkultury nakonec relativizuje všechny hodnoty, které prezident zdánlivě oslavuje.
Stejně působí i revize rozhodnutí Zemanova předchůdce Havla. Proti stejnému režimu mohu bojovat, budovat ho, anebo oslavovat písní, když jsem dostatečně významný, na nějaký řád mám stejně nárok. Jmenováním dvou v zásadě neznámých režisérů Zeman dokázal, že pro něho neexistuje žádné minimum, koho je možné odměnit. Prezident národního státu by měl uchovávat národní hodnoty, ten náš dělá pravý opak.
