'Spolupráce s StB? Úsměvné,' říká nobelista Horta

Bývalý východotimorský prezident Jose Ramos-Horta označil fakt, že byl veden komunistickou Státní bezpečnostní jako agent „za neuvěřitelné a zábavné“. Důstojník StB Jan Fila, který ho kontaktoval v roce 1981 v New Yorku, byl podle něj „jednoduchý člověk“.

„Byl vcelku jednoduchý, vypadal spíš jako nějaký venkovan a neměl smysl pro humor. Ale měl jsem ho rád, zdál se mi slušný, skromný, jednoduchý, měl provinční manýry. A naslouchal mi,“ popsal Horta.

Ale vyloučil, že by donášel StB, nebo s touto službou jakkoli aktivně spolupracoval. „Nikdy by mě nenapadlo, že by si Fila, nebo jeho pražští nadřízení mohli myslet, že bych pro ně pracoval. Jak je mohlo napadnout, že mám přístup k tajným americkým dokumentům, když jsem nemohl mluvit dokonce ani s nejnižšími americkými diplomaty?“ napsal Horta.

S důstojníkem Filou se přestal stýkat, když pochopil, že ho chce naverbovat jako agenta. „Pan Fila mě přestal zajímat, když mi došlo, že se mě opravdu pokouší jen využít, naverbovat mě jako informátora či analytika pro vládu svého státu. Proč bych jim měl pomáhat, když jeho vláda nejevila ani nejmenší zájem o Východní Timor?“ sdělil Horta.

(Více v úplném stanovisku, které Horta vydal k celému případu a které poskytl reportérovi Jaroslavu Kmentovi. Jaroslav Kmenta dal ECHO24.CZ souhlas s přetištěním článku, který zveřejnil na www.kmenta.cz)

Jose Ramos-Horta: Jak se mě český špion pokusil naverbovat jako agenta.

Svůj politický život jsem zahájil už v raných 70. letech. Byl jsem sociální demokrat a také jsem jím navždy zůstal. Mou jedinou ideologickou inspirací byl umírněný švédský sociálně-demokratický model. Nikdy jsem nebyl nadšen marxismem a všichni mí přátelé v hnutí odporu si byli vědomi toho, jak silně nesouhlasím s marxisticko-leninskou doktrínou.

Tehdy, zkraje 70. let, jsem byl v tom našem malém okruhu Marxistů a Maoistů označován za proamerického, buržoazního a nedůvěryhodného. Pro mě byla nálepka „proamerický“ ve skutečnosti vyznamenáním, jelikož jsem obdivoval americký politický systém, jeho vyrovnanost. Obdivoval jsem sílu svobodných amerických médií i vůdcovství USA ve světě vědy. A tak dále. Ostatní tehdy říkali, že jsem agentem „australského imperialismu“, ale ve skutečnosti jsem byl pod drobnohledem australských tajných služeb.

Takže je pro mě neuvěřitelné a také zábavné, že jsem se ve spisech (dnes již zaniklé) komunistické tajné služby Československa objevil jako agent.

„Fila se zajímal o americkou politiku“

Celá historie začala někdy v roce 1981 či 1982, kdy jsem v OSN v New Yorku potkal českého diplomata Jana Filu. Myslím, že to bylo náhodné setkání v diplomatickém salonku, kde delegáti volně navazovali hovory, kde se často odehrávala i důležitá vyjednávání a kde byly uzavírány dohody. Při zpětném pohledu přemýšlím, zda to opravdu bylo náhodné setkání, nebo si mě česká špionáž vytipovala jako potenciálního agenta.

Po prvním setkání následovala pozvání na oběd do čínských restaurací. Jelikož jsem od roku 1976 žil na Manhattanu z jen velmi malého rozpočtu a bydlel jsem ve zchátralých bytech plných švábů, pozvání na oběd jsem neodmítal. A v každém případě mým hlavním cílem bylo setkávat se s kýmkoliv, kdo projevil zájem o boj mého lidu a jeho tíživou situaci. Chtěl jsem získávat hlasy pro rezoluce o Východním Timoru na výročních Valných shromážděních OSN.

Po prvních dvou až třech setkáních se mě pan Fila začal vyptávat na mé názory na Spojené státy a na to, jak asi budou Američané v OSN hlasovat.

Všechny po sobě jdoucí americké administrativy v letech 1975 až 1999 stranily indonéskému režimu Suharta. Nejen diplomaticky. Poskytovaly mu i zbraně a ekonomickou pomoc. Fila se také velmi zajímal obecně o americkou politiku a já jsem byl prostě až příliš šťastný, že můžu předvést své znalosti. Vypadal, že to na něj dělá dojem. Pravda je, že jsem se o americké záležitosti intenzivně zajímal už od střední školy a hodně jsem toho o nich přečetl.

Pokud jde o mé tehdejší americké kontakty, hodně jsem přeháněl. Americká vláda tehdy striktně zakázala všem svým činitelům jakékoliv kontakty s lidmi z východotimorského hnutí odporu. Z toho vyplývá, že jsem neměl přístup k nikomu z americké administrativy. Jen někteří zaměstnanci Kongresu či kongresmani mě přijali ve svých kancelářích, aby si poslechli něco o Východním Timoru. Pouze o Východním Timoru.

„Dal jsem Filovi veřejné zprávy AI“

Po několika měsících jsem začal mít podezření, že Fila je víc než jen obyčejný diplomat. Byl vcelku jednoduchý, vypadal spíš jako nějaký venkovan a neměl smysl pro humor. Ale měl jsem ho rád, zdál se mi slušný, skromný, jednoduchý, měl provinční manýry. A naslouchal mi. Nevadilo mi, se s ním potkávat při obědech a předvádět mu své znalosti americké politiky. I když to byly znalosti, které může v otevřené společnosti načerpat kdokoliv - stačí jen číst veřejně dostupné tiskoviny.

Pokaždé, když jsme se setkali, poskytl jsem mu nejnovější zprávy o Východním Timoru, které jsem buď sepsal, anebo zkompiloval se zprávami z Amnesty International a z dalších zdrojů. AI byl tehdy nejspolehlivější zdroj, byli vždy velmi pečliví, ať už šlo o Východní Timor, Indonésii či jakoukoliv jinou zemi světa.

Při několika příležitostech jsem Filovi dal zprávy z AI, z International Commission of Jurists nebo z International League for Human Rights. Byly to všechno tiskoviny určené veřejnosti, žádná z nich nemohla být považována za důvěrnou či tajnou. Jeden jediný dokument skutečné hodnoty, který jsem Filovi předal, byla zpráva o stavu lidských práv v komunistickém Československu, sestavená několika uznávanými americkými nevládními organizacemi.

Já sám se ani neobtěžoval ji číst, jelikož mě to téma nezajímalo. Ale o něco později mi Fila řekl, jak užitečná byla ta zpráva pro jeho práci a kariéru.

Ptal se mě i na zdroje, od kterých mám informace. Dal jsem mu celý seznam. Organizací na ochranu lidských práv, liberálních levicových think-tanků. Jedině ony tehdy jevily zájem o to, co se děje ve Východním Timoru.

Mým oblíbeným „zdrojem“ byl Noam Chomsky, jehož názory na americkou zahraniční politiku byly vcelku dobře známé. Podle Chomského nemůže z Washingtonu nikdy vzejít nic dobrého či dobře míněného. Řekl bych, že Chomsky měl z velké části pravdu, když se člověk zamyslí nad tím velmi dlouhým obdobím americké zahraniční politiky od Monroeovy doktríny až po studenou válku.
Ale v posledních cca dvaceti letech prošla politika Spojených států některými hlubokými změnami. Od bezcitného pragmatismu studenoválečnické éry přešla k opravdovější a  altruističtější politice, která je více motivována lidskými právy.

Nicméně po celou dobu trvání studené války Spojené státy podporovaly každou pravicovou diktaturu na světě, často dokonce tajně spolupracovaly na potlačování liberální demokratické opozice, včetně atentátů na její představitele. Sovětský svaz dělal to samé při podpoře jakéhokoliv komunistického režimu kdekoliv na světě.

Řekl jsem panu Filovi, že může získat takové zprávy a hloubkové analýzy Spojených států z mnoha otevřených zdrojů, z médií, think-tanků, z akademické sféry či od nevládních organizací. Posbíral jsem některé takové materiály na mnoha akademických seminářích, na které jsem chodil a na kterých bylo prezentováno nekonečné množství excelentních studií a analýz. Komunistickému agentovi to připadalo nepochopitelné.

„Řekl jsem jim, že nejsem připraven s nimi spolupracovat“

Pan Fila mě přestal zajímat, když mi došlo, že se mě opravdu pokouší jen využít, naverbovat mě jako informátora či analytika pro vládu svého státu. Proč bych jim měl pomáhat, když jeho vláda nejevila ani nejmenší zájem o Východní Timor?

Nikdy jsem nevkročil do Sovětského svazu ani do žádné ze zemí Východního bloku. Mí východotimorští kolegové i já jsme se usilovně snažili navštívit některé z komunistických metropolí. Moskvu či hlavní město některé ze zemí Východního bloku. Chtěli jsme tam lobbovat, získávat podporu. Ale nikdy nás nepřijali, nikdy si ani nechtěli poslechnout náš příběh.

Jednou mě Fila pozval, abychom strávili víkend v nějakém areálu kdesi na Long Islandu, který nejspíš patřil Sovětům. Odmítl jsem. Později mě pozval na setkání ve Vídni. Znovu jsem odmítl, věděl jsem, že bych se vstoupil do nebezpečného terénu. A byl jsem naštvaný. Jeho nástupci jsem řekl, že nejsem připraven s nimi spolupracovat v ničem, co není v zájmu mé země. Nebo co je proti zájmu jiné země.

O Janu Filovi jsem pak už nikdy neslyšel. V pozdějších letech mě občas napadlo, co se s ním asi stalo. Doufal jsem, že je v pořádku, ať už se nachází kdekoliv.

A to je celý příběh. Nikdy by mě nenapadlo, že by si Fila nebo jeho pražští nadřízení mohli myslet, že bych pro ně pracoval. Jak je mohlo napadnout, že mám přístup k tajným americkým dokumentům, když jsem nemohl mluvit dokonce ani s nejnižšími americkými diplomaty?

Nikdy jsem před Filou neskrýval, ke komu jsem loajální - k mé zemi. Pokud by nás bývali podporovali, pak ano - i když jsem nikdy nebyl komunistou, mohl bych být jejich spojencem, tak jako mnoho národně-osvobozeneckých hnutí v Asii, Africe či Latinské Americe, která se těšila velkorysé podpoře Sovětského svazu.

My jsme byli tím nejchudším a nejvíce izolovaným národně-osvobozeneckým hnutím na světě. Komunisté nás ignorovali a americké bomby nás ničily. Byli jsme jedním z těch zapomenutých hnutí, které od států Východního bloku nedostaly vůbec nic. Jediný náboj. Nebo jen potřesení rukou. Nebyli to naši přátelé. A já nebyl jejich přítelem. Východní Timor byl malým a nedůležitým pěšáčkem - pro všechny mocnosti, komunistické i nekomunistické. Ale spravedlnost nakonec zvítězila nad zlem.

J. Ramos-Horta
(Mezititulky kmenta.cz)

Kdo je José Manuel Ramos-Horta?

Horta se narodil 26. prosince 1949. Je to bývalý východotimorský politik, druhý prezident Východního Timoru od jeho osamostatnění od Indonésie.

V úřadu byl od 20. května 2007 do 20. května 2012.

Spolu s Carlosem Belem získal Nobelovu cenu za mír a před prezidentstvím působil od roku 2006 jako předseda vlády.

Poté, co Východní Timor získal v roce 2002 nezávislost na Indonésii, byl prvním ministrem zahraničí. 25. června  2006 na tuto funkci rezignoval. O den později byl prezidentem Xananem Gusmaou zvolen dočasným předsedou vlády. 10. července, o dva týdny později, se z něj oficiálně stal v pořadí druhý předseda vlády Východního Timoru.

11. února 2008 byl na něj spáchán atentát, který se zraněním přežil.

(Zdroj: Wikipedie)