Pravicový populismus? Kde ho mám najít?

Tři z pěti pozvánek na debaty, které každý týden dostávám, se týkají pravicového populismu. Jednu z nich obvykle přijmu, dychtě se poučit o této hrozbě, očividně číhající za každým rokem. Podivné je ale to, že jediným výsledkem mého sebevzdělávacího úsilí je čím dál menší jistota, co to vlastně ten pravicový populismus je. Na poslední takové události, jejíž předností bylo, že se pravicový populismus podával s vynikajícím obědem, jsem se z úst na slovo vzaté expertky na tuto problematiku z jedné slovutné západoevropské univerzity dozvěděl, že „populismus je úsilí o získání moci prostřednictvím apelů na občany“. To mi přišlo trochu slabé. Člověk by si myslel, že v demokracii všechny politické strany usilují o moc prostřednictvím apelů na občany. Paní expertka měla zřejmě na mysli specifický druh apelů útočících na nižší pudy voličů, tak jako třeba útoky proti imigrantům nebo snahu pořádně to osolit bohatým či zajistit bezpečnost státu prostřednictvím bouchačky v každé rodině. Jenže tyto apely slýcháme čím dál častěji od představitelů tradičních stran s dlouhým rodokmenem, kteří si zřejmě povšimli, že tudy vede cesta k volebnímu úspěchu. Populismus, jako korupce, je v politice všudypřítomný. Závisí na míře. A na vkusu.

Druhý problém je v tom, že na populismu není nic neodpáratelně pravicového. Současný populismus v Latinské Americe je naopak výrazně levicový. A prakticky všechny evropské „populistické“ strany mísí „pravicové“ prvky šovinismu, nacionalismu a kulturního konzervatismu s „levicovými“ prvky tržního ochranářství, korporativismu a sociálního rovnostářství. Tuto kombinaci nevynalezla ani Marine Le Pen ani Jaroslav Kaczynski. Stejné míchali svůj zhoubný koktejl Mussoliniho fašisté a Hiterovi národní socialisté.

Nebezpečné na tomto novém jevu, který ohrožuje politickou stabilitu a klidný spánek tradičních politických stran, tedy není ani to, že je populistický, ani to, že je pravicový, ale to, že považuje demokracii současně za cestu k moci i za překážku uskutečnění svých cílů. Neskrývá se nechutí k demokratickému procesu, který je pro něj v nejlepším případě nástrojem, ale nikoli hodnotou, a neustále hledá cestu, jak ho zjednodušit, obejít anebo přechytračit. Nejpádnějším důkazem pro toto tvrzení je skutečnost, že tyto strany, zaklínající se hlasem lidu, přímou demokracií a širokou lidovou účastí v praxi vesměs tíhnou k systému silného vůdce či vůdkyně. Odtud už je jen krůček k vládě silné ruky.

Populismus prostoupil dnešní politickou scénu do té míry, že samotný jeho pojem ztrácí valnou část svého významu. Strany, o kterých je tu řeč, je proto přesnější označovat jako antisystémové. Nebezpečí nespočívá ani v jejich populismu ani v jejich pravicovosti, ale v tom, že zatím co slibují lepší demokracii, snaží se ve skutečnosti rozložit systém, který ji umožňuje.