‚Nezlobte se, ale my jsme estébáci a zítra už nepřijdem‘

Když jsem někdy koncem října 1989 odcházel z budovy jičínské Státní bezpečnosti, vyšel se mnou referent Miloš Zeman až před budovu. To ještě nikdy před tím neudělal a já napjatě očekával, co se bude dít, podíval se na mě skoro kamarádsky a pronesl: „Jen tak mimo soutěž, nevíte náhodou, kdo má nahraný český porno?“

Tehdy kolovaly jakési videonahrávky z dnešního pohledu téměř neškodné, ve kterých účinkovali čeští herci. „No vím…“. „A nemohl byste mi ho půjčit?“ Jediná věc, které mě v tu chvíli nenapadla, byla, že si to chce opravdu jenom prohlédnout. „To bych teda opravdu nemoh‘.“ Dost dlouho mně to vrtalo hlavou. Netušil jsem, že to byl poslední výslech na Státní bezpečnosti a příští setkání již bude v konstruktivně pozitivním duchu.

Asi čtrnáct dní před tím se odehrála rovněž podivná věc. Seděl jsem v kuchyni za psacím strojem, na stole pěkně srovnaných čtrnáct hromádek opisů a mlátil do klávesnice. Ozval se zvonek a z domácího telefonu známý hlas: „Otevřete Státní bezpečnost.“ Proletěl jsem bytem jako uragán. Naštěstí jsem doma nikdy nic kromě aktuálně čtených nebo opisovaných věcí nemíval.

Vzal jsem čtrnáct hromádek, mrsknul jimi ve stoupačkové šachtě nad bytové jádro a s třesoucími se koleny šel otevřít. Před domem stál estébák Vraštil: „Tady jsem vám přinesl předvolánku, vy byste si ji beztak nepřebral a my s vámi potřebujeme nutně mluvit.“ Ránu spadnuvšího kamene z mého srdce určitě slyšel. Vrátil jsem se do bytu a rozhlédl se. Z psacího stroje koukalo čtrnáct rozepsaných stránek proložených kopíráky.

Další setkání s příslušníky Státní bezpečnosti bylo příjemné, dokonce ani předvolánku jsem nedostal. Dostavil jsem se dobrovolně bez jakéhokoli nátlaku. Nechal jsem si zavolat svého teď již bývalého referenta a povídám: „Neměli byste mi náhodou už vrátit ty zabavený věci?“ Zářil štěstím, že mě vidí: „No kde ste? Už sem vás chtěl sám hledat, máte to tady připravený.“ A tak jsem se po dvou letech shledal s kontrabandem, který mi v Barťáku odebrali. „Jo a nezapomeňte vrátit do zaměstnání můj personální spis.“ Usmál se: „Už jsem ho tam poslal.“ Bylo to završení takového malého pokusu vyhodit mě ze zaměstnání z důvodu ztráty mého personálního spisu, který jim ochotně předal můj zaměstnavatel a nutil mě projít znovu přijímacím řízením, ve kterém bych vzhledem ke svým kontaktům do zahraničí nemohl být přijat.

‚Zrušil jsem Státní bezpečnost‘

V polovině února 1990 vydal ministr vnitra Richard Sacher rozkaz. Vystoupil v televizi a prohlásil: „Zrušil jsem Státní bezpečnost.“ Ve skutečnosti byly zrušeny pouze krajské správy, Správa pasů a viz a kontrarozvědka.

Většina útvarů StB zůstala funkční, ať se již jednalo o rozvědku, Správu sledování, Správu ochrany ústavních činitelů nebo Správu zpravodajské techniky. V případě rozvědky bylo nutné odvolat špiony ze zahraničí.

Čerstvý ministr zahraničí Jiří Dienstbier postupně z Washingtonu odvolal tři diplomaty. Když už se na to příslušník CIA legalizovaný na ambasádě USA v Praze nemohl dívat, objednal se k panu ministrovi a předal mu seznam osob, které musí odvolat. Na pražské ambasádě Spojených států amerických pracovalo nejméně pět příslušníků Státní bezpečnosti. Dva patřili do personální pravomoci Správy zpravodajské techniky, a ta zůstala zachována, ale zbylí tři byli součástí kontrarozvědky, která byla zrušena. Zároveň ale nemohli jen tak odejít z ambasády a říct: „Nezlobte se, ale my jsme estébáci a zítra už nepřijdem.“

Zrušené útvary zahrnovaly více než polovinu zaměstnanců Státní bezpečnosti, kterou tvořilo přibližně dvanáct a půl tisíce lidí. Celkový stav Sboru národní bezpečnosti čítal k 31. prosinci 1988 celkem 57 371 příslušníků.

Vznikly občanské komise, které začaly prověřovat, zda mohou v nově vznikající policii a tajných službách působit bývali zaměstnanci StB. Většina estébáků sloužících „v boji s vnitřním nepřítelem“ se ani nenamáhala předstoupit před občanské komise, vzali si tučné odchodné a poohlédli se po nějaké privatizované hospodě či zeleninovém krámku.

Ti z jejich kolegů, kteří k prověrkám šli, dostali většinou stanovisko, že nemohou dále sloužit, pokud byli zařazeni proti vnitřnímu nepříteli. Zaměstnanci ekonomických odborů a pracovníci nasazovaní proti diplomatům, většinou prověrkami prošli. Přesto ještě dnes v policii působí příslušníci Státní bezpečnosti, kteří pracovali na úseku boje s vnitřním nepřítelem.

Za celý rok 1990 bylo propuštěno 7778 příslušníků SNB.

Důvody jejich propuštění byly různé, ale jenom třináct estébáků prohlásilo, že nebude sloužit novému režimu a odmítli podepsat novou služební přísahu. Stejně se zachovalo šedesát jedna příslušníků SNB, tedy uniformované složky. Je zajímavé, že uniformovaní policisté vycházejí z tohoto srovnání jako daleko zapálenější zastánci komunistického režimu.

Po dvaceti pěti letech stále slouží v Policii ČR asi tisíc pět set bývalých zaměstnanců Státní bezpečnosti, z nichž jeden je prvním náměstkem policejního presidenta a tak nezbývá než si nostalgicky zanotovat neoficiální hymnu listopadového převratu „Jednou budem dál…“