Putinova aktivita se vymyká americkému chápání. A Rusko se směje
Kdyby se to neodehrávalo v těsné souvislosti se zabíjením a umíráním, bylo by to komické. Rusko si z Ameriky zcela nepokrytě dělá legraci. Velmoc se zdaleka největším vojenským rozpočtem na světě je úplně bezradná vůči krutým žertům údajně izolované a ekonomicky krachující země, jež s tou první před pětadvaceti lety prohrála studenou válku. Chová se jako spratek, který ukradne slabšímu spolužákovi svačinu a jen se směje, když ten se zmůže jen na nářky, že se to řekne.
Začněme tím, že ruská intervence v Sýrii zaskočila americké výzvědné služby úplně stejně jako před rokem invaze na Krym a hybridní válka na východní Ukrajině. A jakousi shodou okolností vždy v takové době něco sdělí médiím Edward Snowden ze svého moskevského útulku, aby tu vykuchanost amerických rozvědných schopností pěkně podtrhl.
V Sýrii Rusko nelenilo a začalo bombardovat nikoli Islámský stát, ale oponenty Asadova režimu včetně milic vyzbrojených CIA a americkými spojenci. Vzkaz rebelům: spojenectví s USA vám nejen nepomůže, ale naopak z vás udělá terč. Washington těmto spojencům nepomůže. Jsou to naštěstí jednotky, jež měla na starosti CIA, a americké závazky vůči nim jsou nejasné. Horší by to bylo, kdyby se Američanům dařil jejich program výcviku syrských rebelů, jež měla na starosti armáda. U těch totiž ministr obrany Carter v červnu připustil že by USA měly závazek je chránit. Naštěstí v terénu prakticky žádní nejsou, takže je USA ani nemají příležitost nechat napospas Rusům.
Útokům předcházelo s pouze několikahodinovým předstihem stručné varování ruského generála americkému vojenskému atašé v Bagdádu, aby Američané koukali vyklidit vzdušný prostor nad Sýrií. V dalších dnech následovalo pravidelné narušování vzdušného prostoru Turecka, členské země NATO (z tamní základny Incirlik startují americká letadla k náletům na Islámský stát). Turecko tvrdí, že k nějaké formě provokace – narušení území, zaměřování radarem – dochází v posledních pěti dnech den co den. Americké stíhačky už jednou kvůli Rusům musely přerušit misi a vrátit se na základnu. Ruská letadla sledují americké špionážní drony nad Sýrií. „Když se to stalo poprvé, mysleli jsme si, že Rusové měli štěstí. Pak se to stalo ještě dvakrát,“ popsal to americký vojenský zdroj. A tak dále.
Momentálně není důležité, jaký taktický a strategický úspěch Rusové mají. První syrská ofenzíva s ruskou leteckou podporou podle prvních informací neměla velký úspěch, a to zejména díky americkým protitankovým střelám TOW v rukou povstalců. To se může změnit, Rusové se Syřany mohou doladit taktiku. A když to půjde špatně, budou prostě lhát. Důležitou roli hraje efekt. Proč by jinak Rusové odpalovali křižující střely z lodí přes tisíc kilometrů vzdáleného Kaspického moře, když by mohli udělat totéž z lodě ve Středozemním moři, vzdálené od cíle sto padesát kilometrů? Ani to, že Rusko disponuje křižujícími střelami, není pro zasvěcené novinkou. Důležitý je efekt: Rusko předvádí, že má svobodu jednání.
Americkou reakci bylo útrpné sledovat. Ukazuje, že impozantní vojenské mašinérii velí postmoderní politici, jejichž představivosti se uvažování, jaké představuje Putin, totálně vymyká. Prezident Obama nebo ministr zahraničí Kerry zpravidla ve svých projevech Rusko poučují, že je na špatné straně historie a že jeho strategie nepřispívá ke stabilitě atd. Jako by na tom Putinovi záleželo! Ve skutečnosti Obamovi už několikátým rokem ukazuje, že historie není na ničí straně, ani nedělá přijímací zkoušky jako na Harvardu.
Ministr obrany Ashton Carter tento týden kritizoval ruskou strategii jako „pomýlenou“: „Rusko má špatnou strategii. Dál útočí na cíle, jiné než ISIS. Domníváme se, že je to zásadní chyba.“ Díky za vaši starost, úplně slyšíme úsměšky v Moskvě. Co si o amerických starostech myslí, dali Rusové nejlépe najevo, když přistoupili na expertní jednání s Američany na téma „dekonfliktizace“ – tedy jak to zařídit, aby se jejich letadla nad Sýrií nesrazila. Záznam z jednání (konalo se přes videokonferenci) natočili a dali na YouTube. Je to samozřejmě porušením veškeré štábní kultury. A navíc ty záběry: Ruští generálové se tváří mírně posměšně a znuděně. Jako by říkali: jen se podívejte na druhou stranu! Civilové a ženská!
Ruská svoboda jednání a americká mravokárná bezmoc mi připomněly skeč, který jsme kdysi hrávali ve skautském oddíle, kam jsem chodil. Tradovala se pod jménem Joudal a probíhala asi takto:
Starý pán sleduje sedláka Joudala, kterak neurvale bičuje svého koně. „Joudale, nechte toho koně!“ vyzývá ho. Když jeho napomínání zůstává bez výsledku, pohrozí Joudalovi: „Počkejte, já si na vás přivedu syna, ten vám ukáže!“ To taky udělá a už za synovy přítomnosti opakuje svou výzvu: „Joudale, nechte toho koně!“ Joudal nedbá, a když děda neustane, ožene se po něm a pohrozí bičem: „Chceš, abych ti taky jednu natáhnul, dědku?!“ Nato se konečně do věci vloží syn: „Tatínku, pojďte pryč, vždyť ten člověk by vás klidně zabil!“
Věc má samozřejmě svůj nepříliš komický aspekt. Je to taktika, která se Rusku vyplácí. Čím dál tím agresivnější a nebezpečnější počínání jeho vojenských letadel kolem evropských hranic, drsné, ale přesně vykalkulované provokace, jako únos estonského policisty Estona Kohvera ze státní hranice jen pár dnů po Obamově návštěvě Tallinu, ale pokud půjdeme dál do minulosti, tak třeba dlouhodobé nedodržování odzbrojovacích smluv START a INF – na to všechno Západ nijak na to nereagoval (Představte si, že by NATO dodalo zbraně ukrajinské armádě a bombardovalo povstalce v Doněcku a Luhansku). To, že občas a nedůsledně pojmenuje věci pravými jmény, můžeme považovat za maximum možného. Nedokáže Rusy účinně „trollovat“. To je problém mentální, nikoli problém kapacit.
Lze na to říct, že je třeba, aby zvítězily chladné hlavy, že nepodlehnout provokacím je právě to nejdůležitější. To jistě. Ale zvažme druhou stránku. I strategie chladných hlav je totiž riskantní. Zaprvé přispěje k rozkladu západní koalice. Nejeden stát může dospět ke kalkulaci, že spojenectví s USA nepřináší jistotu a bezpečnost. Zadruhé je tu nebezpečí, kterému není příliš rozuměno, neboť nepasuje na žádnou naši oblíbenou historickou analogii – ani na Mnichov, ani na první světovou válku. Ruské provokace, na něž mělo být reagováno, ale nebylo, se budou stupňovat, až dospějí do bodu, kdy si ani postmoderní Amerika nebude moci dovolit nereagovat. Ztráta prestiže by se prostě přelila ve hmatatelnou ztrátu moci. A pak může být zle, hůř, než kdo zamýšlel.
