Proletáři všech zemí, spojte se – je Štědrý den

Dobře si pamatuji, jak v sedmdesátých a osmdesátých letech moje maminka každý rok po štědrovečerní večeři pronesla: Letos ale zahráli krásné koledy. Po všemožných informacích o vytěžených tunách čehokoli a vypěstovaných tunách něčeho jiného, nadešla kolem půl čtvrté odpoledne na rozhlasu po drátě ta správná nálada pro vánoční koledy. Pro jistotu nejprve z celého světa a tedy v cizích jazycích a ke smažení kapra dokonce i Narodil se Kristus pán…

Nemám sice po ruce program rozhlasového vysílání a ten by stejně byl příliš stručný, ale co vyhledat lze je „ústřední orgán Komunistické strany Československa“ Rudé Právo. Dobré je připomenout, že dvacátý čtvrtý prosinec byl pracovním dnem a tak se i po letech můžeme poučit z štědrodenní nabídky stranického tisku.

V roce čtyřiapadesátém jsme se z úvodníku dozvěděli o závazcích družstevníků v Kačici „Soutěží k vyšší výrobě v zemědělství“. Po hrdých hlášeních „Splnili jsme plán“ se čtenář skoro zalekl „(…) obnovení útočného militarismu v západním Německu“, ale hned pod touto znepokojující zprávou se hrdě vypínal titulek „Horníci uhelného průmyslu splnili celoroční plán těžby uhlí.“ Když k tomu připočteme že „Lid kapitalistických zemí jde s námi“ a „Cihly navíc pro 22 rodinných domků“, trochu čtenáře překvapí, že “V Praze budou montované domky“ zatímco v republice jsou „Mírové manifestace v krajích“. Pravé lahůdky však na Štědrý den servírovala strana dvě. Po tabulce ukazující „Denní těžbu uhlí“ a zjištění že „Společným úsilím zabráníme obnově německé fašistické armády“ se čtenář mohl zahloubat do myšlenek Zdeňka Silbera v úvaze „Rychleji a beze zmetků“ „(…) splnit za směnu jedenáct norem, nu – to klobouk dolů. Ale ať to Silber zkusí a dělá je každý den! (…) Přiznám se, že jsem zpočátku dal těmto hlasům tak trochu za pravdu. Splnění normy na 1320 procent jsem dosáhl u série třiceti vík válců pro kompresory hlavně tím, že jsem si všechno předem připravil (…). Pravdu mají soudruzi: „Ať udržím vysoký výkon trvale!“ (…) Tehdy mi pomohli sovětští stachanovci Kolesov a Bykov.(…) Proč by ale vyšší výkon musel přinést víc zmetků? Hovořili jsme o tom na stranické schůzi a usnesli se, že se zaměříme na kvalitu (…) i při rychlejších otáčkách [soustruhu] jsem poslední zmetek udělal před rokem (...) a přitom plním tři až čtyři normy za směnu.”

O deset let později se čtenáři v tento sváteční den dozvěděli že „Skončila jednání SSSR a ČSSR o koordinaci národohospodářských plánů“ a odešel „Dopis ÚV KSČ zemědělským pracovníkům Jihočeského kraje“ zároveň ČTK přinesla důležitou zprávu o „Blahopřání ke státnímu svátku Libye“. Pravou perlou je ovšem „Malé zamyšlení – něco za něco“ na straně dvě. „V některých obcích si funkcionáři národních výborů stěžují na mládež, že jí nemohou dostat na akce Z.“ (dobrovolné bezplatné brigády ve volném čase v době vlády komunistické strany pozn. aut.) „(…) Pořád na nás něco chcete, ale nikdy se nás nezeptáte, co bychom sami potřebovali. abychom mohli lépe využít svého volného času. Na tom bylo hodně pravdy. Domluvili se tedy s mládeží a vzešel návrh vybudovat skokanský můstek a kluziště. To se mladým lidem velmi líbilo. Bez pobízení odpracovali na těchto akcích převážnou část z jedenácti tisíc (!) brigádnických hodin. (…) Někdo by si mohl myslet, že mladí pomáhali jen na těchto dvou akcích. Tak tomu není. Pomáhali také při rekonstrukci kina, při úpravách míst po demolicích atd.“

Oříšky pro Popelku a Tři krtci pod Prahou

Velice mě zajímalo, kam až se stranický tisk propadl po několika letech normalizace ve čtyřiasedmdesátém roce. Hlavním článek na titulní straně odhaloval v socialismu neobvyklou věc: „Lidé dychtí po kráse“ Po odstavci „Chvíle s knihou“ následuje „U obrazovky a přijímače“ zde se dozvíme, že bude v televizi poprvé uvedena pohádka Tři oříšky pro Popelku, následována Třemi krtky pod Prahou. Dále že „V Británii je nyní 710 000 nezaměstnaných“ Pro labužníky slova je určena úvaha „Pod klenbou míru“ (…) „Mír naší doby (…) je stále pevnější, soustavně zajišťován, posilován a prohlubován. A přece zůstává v živé paměti, jak právě v letech po roce 1947 síly vyrostlé z téže půdy, jež zrodila první i druhou světovou válku – těchto v pravém slova smyslu dětí imperialismu s jeho rozpory a zavilostí vůči společenskému pokroku – se znovu šikanovaly ke křižáckému tažení, tentokrát už nejen proti první socialistické zemi světa, ale rodícímu se společenství socialistických zemí. (…) Jak to vyjádřil na setkání komunistických a dělnických stran v Budapešti představitel KSČ Vasil Biľak – (…) socialismus navždy zbavil značnou část kontinentu nadvlády vykořisťovatelů, která je zdrojem militarismu a válek, nenávisti a nedůvěry mezi národy, a že vedoucí silou mírové ofenzívy je Sovětský svaz. (…) V socialistických zemích nejsou třídy, které by měly zájem na válce. Vládne v nich naopak ušlechtilá snaha rozmnožovat společenské bohatství, z něhož by se podle zásluh těšili všichni a jehož zřídla stále mohutnějí.“ Pod stylizovaným obrázkem panelového domu a fabriky od Soni Záhrobské – Šimůnkové zahřálo srdce čtenáře přání redakce: „Přejeme čtenářům Rudého Práva, aby v radosti a štěstí prožili vánoční svátky, ve kterých se zrcadlí hmotné i kulturní bohatství naší země a jistoty socialismu.“

Ve čtyřiaosmdesátém roce bylo na Štědrý den nejdůležitější že. „Tisíce občanů dostaly letos jeden z nejkrásnějších dárků – Poprvé v novém bytě – Komplexní výstavba je rovnoměrnější“ Sice si lze dost obtížně představit, co tím měl autor na mysli, nicméně to bylo důležitější sdělení, než „Kondolence k úmrtí maršála Ustinova“, která se umístila na čestném druhém místě titulní stránky. Kromě významné zprávy: „Útok somozovců na sanitní vůz“ se odehrála i „Výměna dopisů mezi prezidentem ČSSR G. Husákem a kardinálem F. Tomáškem.“ Na druhé stránce jsme se mohli dozvědět, že 26. prosince 1944 vojska 2. a 3. ukrajinského frontu dokončila obklíčení budapešťského uskupení hitlerovských vojsk.“ Stanislav Stibor obohatil sváteční vydání „Z reportérova zápisníku“ poznámkami které ho napadly „U Černého jezera – Vstup do prostoru jednotky Pohraniční stráže u Černého jezera byl trochu neobvyklý. Uvítal nás sice štěkot věrných pomocníků pohraničníků, ale dříve než na ně , jsme se podívali do chlívku s čuníky. „O tomhle už je rozhodnuto“ prohlásil velitel „Ten obohatí štědrovečerní stůl jednotky.“ (…) Vánoce nejsou jen Štědrý den, ale také další sváteční dny. Naplnit je všechny tak, aby se na ně dlouho vzpomínalo při těch dalších již v kruhu nejbližších, o to se stará především svazácká organizace a také velitelé. Zábavný program hudebního kroužku, filmy, hokejový a šachový turnaj jsou zde již tradicí. Stejně tak je v této jednotce, patřící ve svazku Pohraniční stráže, trvale k nejlepším, tradicí vzorné plnění služby po celý rok i v tyto dny. Rozloučili jsme se s příslušníky jednotky (…) s přáním trošky sněhu, neboť jak říkají: „K zimě patří sníh a na Šumavě zvlášť. Když je sníh, tak se lépe slouží.“ Ale to nemůže nikdo zajistit.“

Prošel jsem stranický tisk a hledal, jak se za třicet let změnila podoba Rudého Práva na Štědrý den. Musím konstatovat, že prakticky nijak. Stále stejné pitomé fráze, u kterých má člověk pocit, že jsou psány pro malé děti. Kdosi mi říkal, že to byl úmysl. Že komunisté schválně nutili lidi přikyvovat naprostým zhovadilostem, aby demonstrovali svoji moc. Nevím. V každém případě všem přeji krásné a požehnané Vánoce.