Mlčenlivý Evropan Donald Tusk
Poláci už jednoho evropského vysokého činitele měli, ale Jerzy Buzek jednak moc nezazářil, jednak ve funkci šéfa Evropského parlamentu neměl pro zazáření ani dobré místo. Evropský prezident, přesněji prezident Evropské rady, je vyšší funkce – a pro Poláky, kteří jsou na ocenění ze světa vysazení, nepochybně velká pocta. Donald Tusk už sedmým rokem vede ve Varšavě kabinet, k jehož hlavním úspěchům patří klidná plavba vodami finanční a hospodářské krize ve světě. Choval se (podobně jako u nás dvojice Nečas/Kalousek) v krizi „německy“: důležité bylo mít relativně v pořádku státní rozpočet, a kvůli tomu bylo povoleno i zvedat daně. I tak je ale v zemi desetiprocentní nezaměstnanost, a nebýt možnosti pracovat manuálně po Evropě, jíž Poláci využívají mnohem masověji než Češi, byla by ještě výrazně vyšší. Vládu Tuskovy nominálně liberální strany Občanská platforma doprovázel nárůst byrokracie, zčásti přivezený z EU, zčásti daný horlivostí platformistů. Pozoruhodné je, že otec ekonomických liberálů v zemi a strůjce polské reformy z roku 89 Leszek Balcerowicz patří dnes ke kritikům hospodářské politiky vlády.
Nás ale víc než to, jestli si Tusk včera jmenování zasloužil, zajímá, jak se zaslouží o chod Evropské unie. Podle jeho veřejných vyjádření soudě tu máme dalšího potentáta, který ve chvíli, když se řekne Evropa, přestane kriticky myslet. Ale dobré je, že obsazením vysoké funkce někým mimo eurozónu je zpochybněna mantra eurofilů, že i o Unii musí rozhodovat někdo z eurozóny, protože být v Unii a ne v eurozóně je historická úchylka, kterou je třeba napravit. Tuskova vláda se do eurozóny vždycky entuziasticky hlásila, ale s důležitým dovětkem, že až za pár let. Před rokem Tusk prohlásil, že vláda nemá možnost euro za daných okolností prosazovat, což bylo v souladu s veřejným míněním, jež si ani v Polsku euro nepřeje.
Druhá věc, v níž se jeho země objektivně liší, je závislost na uhlí a z toho plynoucí ochota odchylovat se od oficiální klimatické politiky Unie. To je v Polsku, závislém na těžbě a spalování uhlí, tak široce sdílený postoj, že si ho troufl vyjadřovat i bývalý evropský komisař pro rozpočet Janusz Lewandowski, když před třemi lety zpochybnil samu podstatu teorie o globálním, lidstvem zaviněném oteplování. EU se od dosavadní linie pomalu odchyluje do méně vypjatých poloh, ale potřebovalo by to katalyzátor. Kdyby Tusk dokázal herezi rehabilitovat tím, že tu herezi občas přednese z jednoho z nejoficiálnějších míst v Bruselu, přispěl by k návratu Evropy do normálních kolejí.
Co politika Unie vůči Rusku? Až do anšlusu Krymu letos na jaře měla v antirusky naladěném Polsku Tuskova vláda pověst div ne páté kolony Kremlu. Pokoušela se s Ruskem podobně jako Obama o reset vztahů. Vyostření poměrů letos na jaře vnitropoliticky vzato zužitkovala mistrně – a rázem sama sebe inscenovala jako hlavní kladivo na Putina. Ve věci Ruska ale šéfové unijních vlád na summitu zvolili „proporc“: vedle Tuska zasedne spíš proruská Italka Federica Mogheriniová jako představitelka EU pro zahraniční politiku.
Mogheriniová na rozdíl od Tuska umí anglicky (a francouzsky), což sice vypadá banálně, ale i ze zkušenosti s českými ministry víme, co u politiků z postkomunistických členských států většinou platí: čím nejistější jazykově, tím zakřiknutější v cizím městě. Tuskovi se nabízí jedna vábivá cesta, jak z tohoto svého handicapu, který už v 57 letech neodstraní, ven: být oním „přesvědčeným a přesvědčujícím Evropanem“, jak ho ve svém laudatiu označila německá kancléřka Angela Merkelová. Co je dnes třeba k tomu, aby byl člověk certifikovaným Evropanem, když už není nutná znalost jazyků, která jediná může vést k získání jiné než své národní perspektivy? Zřejmě neupozorňovat na sebe a naučit se pár dutých evropanských statementů.
