Střelba v Kodani. Něco nezvratného ve státě dánském
O víkendu zažila Evropa další islamistický teror. V Kodani muslimský útočník zavraždil dva lidi, jeden z nich – zastřelený před kodaňskou mešitou – byl Žid. Na to izraelský premiér Benjamin Netanjahu vyzval evropské Židy, aby se stěhovali do Izraele, dánský rabí s Netanjahuem veřejně nesouhlasil, a taktéž implicitně proti Netanjahuovi šla deklarace dánské premiérky Helly Thorning-Schmidtové, že země učiní vše, co bude v jejich silách, aby ochránila svou židovskou komunitu.
Tato nutná a pochopitelná slova ovšem budí pochybnost, co je v silách Dánska, a zda to není úkol, který přesahuje možnosti premiérky i státního aparátu. Jde tu samozřejmě o islámský extremismus, pro jehož stoupence jsou Židé jedním z více cílů – první mrtvý v Kodani byl účastník přednášky švédského karikaturisty známého karikaturou proroka Mohameda.
Jak známo, je masové přistěhovalectví do Evropy kvůli její poloze převážně muslimské a nevratně mění hostitelské společnosti. O tempo islamizace starého kontinentu nebo aspoň některých velkých evropských měst se vedou spory – neznámější sýček Thilo Sarrazin ve svém bestselleru Německo se likviduje (2010) odhadl, že při zachování dosavadních reprodukčních vzorců bude autochtonních, tedy německých Němců už na konci tohoto století pouhých 20, zato muslimů 35 milionů. Progresivisté proti sarrazinovským scénářům namítají, že přistěhovalci z archaičtějších kultur do Evropy se zeuropeizují do té míry, že začnou sami mít méně dětí, což však platí jen částečně.
Christopher Caldwell, autor zásadní knihy na téma muslimů v Evropě (Úvahy o revoluci v Evropě, 2009), připomíná, že v Británii se takto zeuropeizovali přistěhovalci z Karibiku, nikoliv ale přistěhovalci z Pákistánu a Bangladéše.
Velikost muslimských komunit v západních společnostech má zásadní význam, několik zemí už udělalo zkušenost, že po dosažení jisté kritické hranice se muslimové začnou uzavírat do svých čtvrtí a vyžadovat speciální, nadústavní ohledy. A jejich extrémnější křídlo začne vytlačovat nebo rovnou eliminovat „nepřátele“ své víry.
Ve zmíněném Dánsku dnes muslimové zřejmě ještě nedosáhli pěti procent obyvatelstva, přesto se za posledních patnáct let jejich počet zdvojnásobil. Před oněmi patnácti lety vypukla v Dánsku společenská diskuse vedoucí k přitvrzení imigračních zákonů. To přitvrzení bylo implicitně a někdy i explicitně namířeno proti muslimům, jak ale vidět, bez většího účinku.
Hella Thorningová-Schmidtová za problém, který se teď zřejmě cítí nucena akutně řešit, nenese přímou osobní odpovědnost, jakkoliv tak úplně nespravedlivý k ní její politický osud taky není.
Její sociální demokracie se v Dánsku i v Evropě historicky vždycky stavěla za spíše větší než menší přistěhovalectví. Někteří sociální demokraté byli pro imigraci, již Evropa zažívá posledních cca padesát let a jaká je ve svém rozsahu v lidských dějinách neobvyklá, jistě i z lidských pohnutek - jako je například soucit s méně šťastnými.
Víc bylo těch, kteří se buď vezli s progresivistickým názorem médií, nebo kteří celý fenomén pojímali účelově a stranicky, podle zásady, že chudí přistěhovalci volí levici. Tento předpoklad zhruba platil a dosud platí – možná až do chvíle, kdy se v zemích jako Dánsko zformují větší muslimské politické strany a kdy bývalá budoucí avantgarda dělnického hnutí už nebude volit sociálně, ale civilizačně.
