Zpráva o udávání v Čechách

Už dlouho si říkám, že bych měl psát pozitivně o nějakých radostných tématech: sluníčku, rozkvetlých loukách nebo šťastných pracujících, ale vždycky mi do toho něco vleze. Nedávno se mi dostal do rukou dopis dvou žalobníčků, kteří shodou politických okolností zastávají poměrně vysoká místa ve státní správě. Žádají v něm, jestli by nešlo jednomu státnímu zaměstnanci omezit právo na svobodu projevu.

Asi před patnácti lety mi vyprávěl otec mého bývalého přítele historku, která se odehrála v Nové Pace krátce po válce. Ředitel tamní pošty byl Čech, který celou válku čile „kolaboroval“. Jezdil s německými vojáky do obory na hony a vůbec se projevoval celkem nehezky. Ve své funkci přečkal celou válku a když několik dní po osvobození seděl v místní hospodě, začali na něho útočit právě se probudivší vlastenci. Po chvíli pokřikování jim prý řekl: „Já vím, kdo udával, já jsem celou válku rozlepoval dopisy na jičínské Gestapo a některé jsem si i schoval.“ Příběh má předvídatelný konec. Druhý den ráno byl nalezen mrtvý a jeho dům lehl popelem.

Za více než dvacet dva let, kdy se prokousávám materiály Státní bezpečnosti, jsem přečetl stovky, možná i tisíce nejrůznějších udání, většinou ve formě tzv. agenturních záznamů. Některá jsou vtipná a ukazují na úroveň informátora i jeho řídícího důstojníka. „Jiří Daníček se dal pokřtít na žida a stal se přesvědčeným sionistou.“ Podobně hodnotné udání je z lékařského prostředí: „Primář interního oddělení je homosexuálně zaměřen a své postavení využívá k posílení svého postavení.“ Ani při sebevětší snaze jsem nepochopil, co měl autor zprávy na mysli. V padesátých letech se jeden z nejvyšších funkcionářů Státní bezpečnosti hájil takto: „Že mi jde jenom o moc a že chci strhnout všechno na sebe, není žádná pravda, protože chci psát knihu, neboť mám čtyři nové myšlenky.“ Škoda, že tu knihu nenapsal. Ještě veselejší zprávy lze číst v personálních spisech příslušníků Státní bezpečnosti.

Po roce šedesát osm se tato organizace zbavila i těch několika málo vzdělaných a logicky uvažujících náčelníků a velitelská struktura se překlopila přibližně do systému „čím větší blbec, tím vyšší funkce“. Přesto v některých případech byla situace kádrových příslušníků neúnosná. „Soudruh je politicky naprosto vyspělý, zcela oddaný myšlence Marxismu Leninismu i proletářskému internacionalismu. V krizových letech zastával internacionální postoje a příchod spojeneckých vojsk přivítal. I na svém novém působišti bude moci šířit myšlenky proletářského internacionalismu a prosazovat spolupráci se Sovětským svazem.“ Píše v komplexním hodnocení náčelník oddělení, jenž posílá svého podřízeného na léčení do ústavu pro duševně choré. Když se jeden z poslanců strany lidové ve Federálním shromáždění na výjezdovém zasedání „intimně sblížil“ s kolegyní, nezapomněl v hlášení Státní bezpečnosti barvitě popsat noc plnou vášně i uspokojení, kterého se této náhodné milence dostalo. Měl smůlu pouze v tom, že ani jeho náhodná přítelkyně neopomněla barvitě celou situaci popsat a to zcela odlišným způsobem. Obě udání se sešla na stole referenta, který problematiku lidové strany sledoval.

Vzpomínám si, jak Ludvíku Vaculíkovi zářily oči, když se dozvěděl, že jeho trýznitel Matura – Martinovský si neustále stěžoval svým nadřízeným, jak ho práce netěší, že jeho „klienti“ odmítají vypovídat a nedaří se získat žádného agenta do prostředí samizdatového nakladatelství Petlice. Matura se narodil ve Francii, kde chodil do základní školy. Sám sebe přesvědčil, že je intelektuál a očekával, že to uznají i ti, kterým se „věnoval“. Po několika přemístěních skončil ve funkci malíře obrazů pro ministra vnitra, který je rozdával při udělování různých ocenění.

Z některých udání doslova kape krev. Když držíte v roce dopis, kterým se pracovník britské rozvědky Karel Zbytek nabízí Státní bezpečnosti ke spolupráci, přímo cítíte šibenici, na které několik jím udaných statečných Čechů skončilo.

Po hrůzných padesátých letech se nebezpečí života změnilo v obavu ze ztráty svobody. Lékař Václav Rejholec, který se prostřednictvím msgre. Františka Plannera seznámil v roce padesát devět s Pavlem Tigridem, se stal nejdůležitějším agentem, kterého se podařilo Státní bezpečnosti do redakce exilového časopisu Svědectví dostat. Bydlel ve stejném domě s Václavem Havlem a Státní bezpečnost mu umožňovala pravidelné cesty na „západ“. Ivanka Tigridová vzpomínala na jeho návštěvy v Héricy. Mnoho prý jedl a ještě více pil, když odcházel spát, vždycky říkal: „Ještě si vezmu banánek.“ Tak už mu ta přezdívka zůstala. Po každé návštěvě psal Tigridovým dopisy, které začínal oslovením „moji milí“, psal, co je nového v disentu, že vyřídil všechny vzkazy a na koho je třeba si dát pozor. Jeho udání, ve kterých popisuje všechny úkoly, které ve Francii obdržel, jsou daleko obsáhlejší než vřelé dopisy hostitelům. Je otřesné číst, s jakou škodolibostí popisuje důvěru, kterou u Tigridových má. Jindřich Konečný pro jeho udavačskou činnost strávil mnoho měsíců ve vězení. Václav Havel odhalil jeho ostudnou roli v roce osmdesát pět a dokumenty Státní bezpečnosti dokazují jeho tvrzení. Po tomto roce již žádná komunikace mezi ním a Pavlem Tigridem, kterou by agent „kavka“ vyzradil, zaznamenána není. Václav Havel však netušil, že právě díky Václavu Rejholcovi se ocitl poprvé ve vězení.

Obvykle se říká, že prostituce je nejstarším řemeslem, nevím, ale je to možné. Jsem si však jistý, že druhým nejstarším je udávání. Nepochybuji o tom, že první prostitutku okamžitě někdo udal náčelníkovi tlupy, rodu či osady. Chtěl bych všem fízlům, donašečům, udavačům, agentům, informátorům, ráfkům, práskačům, ikápéčkám, osobám pracujícím ve prospěch…, denunciantům, konfidentům, špiclům, žalobníčkům, říci důležitou věc. Když píšete svá udání, mějte na mysli, že jednou se jimi budou zabývat historici a badatelé. Snažte se, ve vlastním zájmu, aby obsahovala co nejméně gramatických chyb. Budete stejně slušnými lidmi považováni za hajzlíky, ale nemusíte být zároveň považováni za blbce.