Japonci mávají šekovou knížkou, Uprchlíky ale k sobě neberou

Tvrdíš, že tě pronásledují? Tak to nade vší pochybnost dokaž… Japonsko velkoryse podporuje Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) a slibuje mu další peníze, avšak ty, kdo potřebují pomoc, nechce přijímat. A tak to zůstane i v blízké budoucnosti. Pro migranty jsou ostrovy země vycházejícího Slunce téměř nedobytnou baštou, ukazují to jasně i statistiky.

Z celkem 5600 osob, které roku 2014 požádaly v Japonsku o azyl, ho tamní úřady udělily pouhopouhým jedenácti. To není žádný statistický úlet, ale konstantní politika.

Když loni Tokio navštívil vysoký komisař OSN pro uprchlíky Antonio Guterres, prohlásil: „Myslím, že lze vycházet z toho, že systém je příliš přísný a restriktivní.“ Bylo by žádoucí, dodal Guterres, kdyby se Japonsko přiblížilo celosvětovým standardům pro uznávání uprchlíků. Minulý měsíc byl komisař v Tokiu opět. A znovu jen opakovaně apeloval na tamní vládu, aby přijímala více těch, kdo potřebují ochranu.

Ani tentokrát se ovšem nezdá, že by mu Japonci vyšli vstříc. Právníci, kteří se v Japonsku starají o migranty a uprchlíky, uvádějí, že tamní úřady vykládají Úmluvu OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 opravdu rigidně. Uprchlíci musejí dokázat, že je osobně opravdu pronásledovali, a to za pomoci důkazů podobných občanskému soudnímu řízení.

Doložit pronásledování takovým způsobem je ale téměř nemožné, a tak je většina žádostí o azyl odmítnuta. Kvůli nedostatku důkazů. Slyšení se navíc nezaznamenávají a nejsou přítomní ani právní zástupci žadatelů. Pro úředníky tak zpravidla nebývá velký problém výpovědi migrantů zpochybnit.

Právníci uprchlíků vidí zásadní problém i v tom, že jeden úřad je příslušný za imigraci i uprchlíky. Mentalitou příslušných úředníků prý je, aby měli imigraci pod kontrolou. Pro svízelnou situaci a problémy uprchlíků mívají málo pochopení. Kdyby se Japonsko řídilo standardy vypracovanými UNHCR, počet udělení azylu by se zvýšil, uspělo by nejméně deset procent žadatelů, míní právníci.

Skutečnost je výrazně nižší. Od roku 1982, kdy země přistoupila k uprchlické konvenci, bylo ročně v průměru uznáno jako uprchlíci 2,7 procenta žadatelů.

A v uplynulých pěti letech to bylo ještě výrazně méně. Výjimkou byly roky 1978 až 2005, kdy Japonsko přijalo 9623 uprchlíků z Indočíny – Z Vietnamu, Laosu a Kambodže. Zhruba třetina z nich připlula na japonské ostrovy ve vratkých lodích a v Jihočínském moři se tehdy odehrávaly podobné tragédie jako už nějaký čas ve Středozemním moři.

I když zmíněný počet byl ve srovnání s tím, kolik uprchlíků přijímají třeba USA, Kanada nebo Evropa minimální, pro Japonce to byla ojedinělá zkušenost. Někteří japonští aktivisté teď žádají, aby vláda na to vláda v Tokiu navázala, na někdejší politiku, pro zemi by to nebyl žádná problém, argumentují.

Kabinet premiéra Šinzó Abeho ale zjevně hájí tradice ostrovního národa, který si cení své homogenity, a chová se raději stejně jako jeho předchůdci. Dává peníze. Japonsko je už dlouhé roky jeden z největších dárců UNHCR. V zásadě to začalo tehdy, kdy v čele UNHR stála Japonka – Sadako Ogataová. Nicméně, Tokio se tím svým způsobem též vykupuje za svou neochotu přijímat uprchlíky.

Na Generálním shromáždění OSN koncem září premiér Abe slíbil dalších 810 milionů dolarů pro uprchlíky a vnitřní vyhnance v Sýrii a Iráku. A dalších 750 milionů dolarů na rozvojovou pomoc v této oblasti. Toho si světová organizace velmi cení.

Na jedné tiskové konferenci krátce poté Abe argumentoval, že dříve než jeho země přijme více migrantů a uprchlíků, musí kvůli demografickým problémům podpořit zapojení žen a starších lidí na pracovním trhu a zvýšit porodnost. Vládci v Tokiu zatím zjevně ignorují, že země s 127 miliony obyvatel se možná už brzy bez pracovních sil ze zahraničí neobejde.

Exšéfka UNHCR Ogataová v rozhovoru pro Neue Zürcher Zeitung (NZZ) požaduje, aby její vlast přijímala více uprchlíků. Současně ale připouští, že to v dohledné době není příliš pravděpodobné. Japonsko je malý ostrov a naším instinktem je, abychom se chránili před přelidněním, dodává. Pro ostrovní zemi je to snadnější než třeba pro Spojené státy. Tam migraci zastavit nejde. V dnešním světě ale dle ní není možné prostě zavřít dveře.

Ogataová ovšem kritizuje některé extrémní příklady, kdy japonské úřady od uprchlíků žádají, aby jim předložili určité dokumenty. Třeba vysvědčení ze školy. Když jsem o tom slyšela, pomyslela jsem si: „Ten úředník musel zešílet!“ říká.

Přece, když utíkáte před skutečným nebezpečím, mysleli byste na to, že si máte sebou vzít vysvědčení? „Japonec by to možná udělal, ale jinak už nikdo na světě,“ dodává.