Jak jsem pracoval pro Tomanovu medaili za zásluhy

Státní vyznamenání, udělená 28. října prezidentem republiky jím vybraným osobnostem, letos vzbudila velkou odezvu. Takto jednoho z medailistů, Miroslava Tomana, hodnotí uživatel Facebooku Prasman Dunka na svém profilu. Text vydáváme s autorovým souhlasem a bez redakčních úprav.

Tak medaili dostal i „podnikatel v potravinářském průmyslu Miroslav Toman“. Zaslouží si tu medaili, pracoval jsem pro něj.

Jsem tedy rád, že už v roce 2005 měl jsem to tušení a jednu společnost spadající do jeho podnikatelského holdingu jsem si omylem vybral za své první působiště po škole. Tedy zůstal bych na škole déle, ale po devíti letech pilné docházky mi taktně (složenkou se školným) naznačili, že je čas jít o dům dál.

Tak jsem se ocitl v Říčanech v roli podnikového právníka podniku, který podnikového právníka měl a dalšího (dle slov tohoto podnikového právníka) rozhodně nepotřeboval. Takže mě kolega přijal skvěle.

Byla to drůbežárna, ale původně to byl plemenářský podnik se širší působností a já se tak ocitl ve vyklizené kanceláři ředitele zrušené sekce pro chov červenostrakatého skotu. Kancelář se stolem do T s místy pro 7 osob, další tři pracovní stoly a skříně plné ocenění za plemenného býka roku, medaile ze země živitelky a já tam sám jediný vůl.

Můj nadřízený podnikový právník dělal vše proto, abych byl vidět ve firmě co nejméně, takže mi dal asi patnáct výpisů z obchodního rejstříku k nastudování historie firmy. Za půl hodiny jsem to měl přečtené. Bylo mi žinantní jít za ním hned, tak jsem si říkal za hodinu, za další hodinu, zítra, pozítří a nakonec mě po třech měsících vyhledal sám, přišel ke mně do kanceláře a optal se, jestli už jsem to přečetl. Po pravdě jsem odpověděl že ano. Dal mi dalších třicet papírů, ať si to také přečtu. Ale nějak přitlačil na pilu a přišel už po čtrnácti dnech. Nakonec se intervaly snižovaly a on si na mě jakžtakž zvykl a dokonce mi začal dávat jednoduchou práci, což mě sice obtěžovalo, ale z těch 8 a půl hodiny se tam na ní těch 15 minut vždycky nějak našlo. Byť za cenu přesčasů.

Tak to šlo jak po drátkách, dokonce mi po půl roce přidělili i emailovou adresu. Když jsem (už v extrémní nudě) jednou po třech měsících pustil poštovního klienta, tak na mě vybaflo hned pět emailů, ale raději jsem neprovokoval a nereagoval na ně. A pro jistotu snížil frekvenci otevírání outlooku na nezbytné minimum (tzn. druhý telefonát typu: „Vy jste nedostal můj email?“).

Dostal jsem i své vlastní portfolio úkolů a mezi ně patřila správa a vymáhání pohledávek, byť jsme už byli jenom drůbežárna, měli jsme pohledávky ještě i za býky a tak mě občas vcelku bavilo začínat dopisy předsedům družstev: „Pane předsedo, dovolte, abych Vám připomenul, že nám stále dlužíte za dodávku našeho spermatu.“, dětinské, já vím.

Mírnou nevýhodou práce se zpočátku jevila pracovní doba od 7.00 a místo práce v Říčanech, to znamenalo vstávat v 5.45, což bylo více než brzy. Brzy jsem zavedl metodu přerušovaného spánku po dobu cesty do práce a pak si spokojeně zalezl do spacáku na karimatce položené za stolem tak, že na ní nebylo od dveří vidět. Naštěstí se mi podařilo uzavřít pakt s paní z vrátnice, která mě přišla jemně upozornit vždy, když by podle jejího mohlo mé tiché chrápání (navíc filtrované dveřmi) vzbudit ve vyšších patrech pátravé pohledy.

Pan ředitel byl hodný. Ale vyžadoval pořádek a docházku, tu hlavně. To co kdo dělá, to mu bylo vcelku fuk, ale docházka musí být. Kolikrát přijel i ze sebevzdálenějšího jednání v pátek v 15.25, aby si zkontroloval, jestli jsou všichni na svých hřadech. A většinou byli. Tedy byly, 90% všech zaměstnanců tvořily ženy. Nejmladší bylo 35, což mi tehdy přišlo něco daleko za klimakteriem. Průměr byl dobrých 50+.

I když pravda, jednou na mě dokázal pan ředitel i zvednout hlas, to když mě nachytal, jak si uprostřed pracovní doby v prázdné umývárně v ucpaném a napuštěném sprchovém koutě pouštím lodičku na vysílačku. Chtěl mi asi říct i něco hlasitěji, ale pak si vzpomněl, jak jsem ho jednou nenápadně upozornil, že jsem shodou náhod zjistil, že jeho syn, ubytovaný v domě mého kamaráda tomuto nejen dluží za nájem, ale je na něj vedeno několik exekucí. Pan ředitel byl sice sdílný, ale jako na potvoru chtěl tuhle informaci mít jen pro sebe, což se dalo zařídit, byť mě to občas stálo trochu úsilí.

Platové ohodnocení sice nebylo na výši, ale to nám vynahrazovaly deputáty. Takže každý týden nestandardní vejce kus za 0,2 Kč (buďto od prvonosnic velikosti pingpongového míčku nebo od končících nosnic velikosti míčku baseballového, tzv. dvoužloudkáče), kuřata kilogram po 10 Kč a jednou ročně krůty za 15 Kč kilčo. Vždy před Vánoci se totiž obměňovalo chovné hejno v kruťárně, takže zasloužilé krůty nosnice byly obětovány na vánoční stoly nás drůbežářů. První Vánoce jsem nevěděl o tom, že jsou to krůty vysloužilé, tedy jsem si objednal čtyři, za tu cenu neberto. Nojo, ale ta nejmenší měla 15 kilo. Lehké logistické problémy to nakonec vyvolalo, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout půjčením kárky od sousedního domu v Říčanech. Ve vlaku byla sice kárka plná mrtvých krůt, které jen tak napůl trčely z modrých igelitových pytlů, příčinou diskuse s příliš horlivým vlakvedoucím, který marně pátral v drážních předpisech pro příplatek za přepravu mrtvých odpeřených krůt, ale nakonec cesta proběhla v pohodě a v očích nejedné ženy či dívky se zableskl chtíč po muži, který dokáže zajistit tolik jídla. Jeda s kárkou Grébovkou, vzbudil jsem rozruchu pouze mírného a v Londýnské jsem pak už dokonale zapadl. A jak byl majitel kárky rád, když jsem mu ji se slovy, že jsem jí ráno na nádraží našel, vracel.

Mým největším úkolem byla evidence majetku, kterým náš drůbežářský gigant tehdy disponoval a zda-li to souhlasí s privatizačním projektem. Tak jsem jel katastrální území po katastrálním území a zkoumal existenci desítek a stovek nemovitostí. Vedlo to k nejrůznějším situacím, kdy jednou jsem třeba po průzkumu díky letecké mapě zjistil, že v jednom z našich pracovišť shořela celá hala 200*50 metrů. Volal jsem na to pracoviště a tam mi konsternovaný vedoucí řekl, že to přeci před pěti léty hlásil a posílal papíry pro pojišťovnu. Neměl jsem nic lepšího, než to dál sdělit řediteli, který vítězně přinesl po hodině podklady pro pojišťovnu a požádal mě, ať sepíši hlášení o škodě a žádost o vyplacení pojistné události. Snažil jsem se panu řediteli šetrně vysvětlit, co je to promlčení. Po několika minutách ředitelova mlčení, které nepřerušoval jediným mrknutím oka, jsem se ho zdvořile optal, co mám dělat. Beze slova odešel a později si mě nechal zavolat do své kanceláře, kde mi nalil skleničku, až otcovsky na mě pohlédl a řekl, že ta hala nikdy neexistovala. „Jaká hala?“, zeptal jsem se na oplátku. „Kdybyste potřeboval cokoli, co by pomohlo Vaší práci, tak mi řekněte“, pravil pan ředitel, když jsem byl už jednou nohou mezi dveřmi. To mě zaujalo: „Víte pane řediteli, ta evidence majetku a vymáhání pohledávek, ono to jde, ale je toho moc, nemohl byste mi, třeba dvakrát týdně na dvě hodiny přidělit výpomoc? Třeba tu dívčinu po škole, co teď nastoupila?“. Byl jsem najednou vedoucí pracovník! Dvakrát týdně jsem pozoroval, kterak to šikovné děvče díky mým nedocenitelným radám zvládne moji týdenní práci a pak jsme provozovali přesčasy.

Nakonec jsem se díky své píli, pracovitosti a obětavosti tak osvědčil, že jsem se dostal až do dozorčí rady jedné z firem holdingu.

Pak ale nastal zlom. Měl jsem jeden složitý případ, jeden brigádník během očkování kuřat proti drůbežímu moru nešikovně podržel očkované kuře a stal se tak prvním řádně proočkovaným proti drůbežímu moru na našem území. Hamižný výrobce očkovací látky šetřil, kde mohl a zcela opominul testování této vakcíny na lidech. Brigádníka to dovedlo až do nemocnice a nějakou dobu si tam pobyl. A byl to žalobníček a chtěl po nás drze odškodné. Moji brilantní obranu založenou na přechodu do proziofenzívy spočívající v žalobě tohoto brigádníka na náhradu škody, jenž vznikla zmenšením našeho majetku o jednu očkovací dávku a práci veterináře, vše v souhrnné hodnotě 10,20 Kč, ředitel odmítl. Byl jsem pokořen a znechucen.

Tak jsem si po roce a půl usilovné práce řekl dost! Musíš dělat kariéru! Postupovat vzhůru! Být někde kde Ti dopřejí sluchu! A tak jsem odjel čistit záchody do Austrálie, ale to už je jiná kapitola.