Zemřel známý baletní choreograf a tanečník Pavel Šmok

Patřil mezi české nejznámější a nejplodnější choreografy a zásadně ovlivnil české taneční umění druhé poloviny 20. století. Režisér, tanečník a pedagog Pavel Šmok, který zemřel ve věku 88 let, spoluzaložil Balet Praha, stál v čele baletního souboru v Basileji a po návratu do Československa zformoval Pražský komorní balet. Vychoval desítky vynikajících interpretů a budoucím choreografům se věnoval jako profesor na Akademii múzických umění v Praze.

V unylé šedi socialistických televizních estrád působily Šmokovy choreografie jako zjevení, i když mistři klasického baletu mu nemohli přijít na jméno. Přesto se jeho Pražský komorní balet stal nejznámějším českým tanečním souborem na světě.

Klasický baletní slovník obohatil o výrazový tanec. „Přidávali jsme spoustu pohybů, které pocházely z jiných oborů, taky ze sportu a akrobacie, vybírali jsme si i hudbu, která nebyla napsaná pro balet – třeba Janáčkovu Glagolskou mši,“ řekl. Pracoval v několika zemích světa a část života prožil v Basileji.

Celkem nastudoval víc než sto baletních titulů. K nejznámějším patří Listy důvěrné, Nedbalky, Sinfonietta, Fresky Piera della Franceska, Kreutzerova sonáta, Z mého života, Zjasněná noc, Holoubek a jiné. Spolupracoval s operou, operetou, muzikálem i činohrou. Jeho nejčastěji uváděný pořad pro mládež Jak se dělá balet měl kolem 800 repríz. Uplatnil se i jako režisér.

Když se hlásil na taneční oddělení pražské konzervatoře bylo mu 22 let a měl už za sebou první ročník herectví tamtéž. Předtím ale i čtyři semestry na Českém vysokém učení technickém, a ještě předtím Vyšší strojnickou průmyslovku a část gymnázia v Praze a část v Bratislavě.

Narodil se v roce 1927 v Levoči v rodině českého stavebního inženýra, matka byla z Moravy. V roce 1939 se při vyhlášení Slovenského štátu rodina přestěhovala do Prahy. Dospívající Šmok byl divadelním ochotníkem, tancoval folklór u Vycpálkovců, závodně bruslil a zářil v ledních revuích, byl juniorským mistrem republiky v krasobruslení. Hrál v proslulém divadle E. F. Buriana, objevil se i na filmovém plátně.

U Luboše Ogouna v Armádní opeře si intenzivním tancováním odbýval vojnu. Později se stal se šéfem baletu v Ústí nad Labem, další tři sezony pracoval v Ostravě. Roku 1964 s Ogounem založili samostatný soubor Balet Praha, který měl být „experimentální laboratoří československého baletního umění,“ a jako jeden z prvních pronikl do světa.

Následná normalizace se však s experimenty neslučovala, a tak Šmok s jádrem souboru odešel v roce 1970 do švýcarské Basileje, kde pracoval tři sezony. A pak se vrátil do pražské nejistoty.

Základy Pražského komorního baletu vznikly díky pohostinství divadla Rokoko v roce 1975. Soubor, vypiplaný ze skromných začátků pouhých tří tanečníků bez scény, kostýmů, rekvizit a samozřejmě bez dotací, vypracoval Šmok postupem let do známých „Šmokovců“ a věnoval mu všechny své síly. „To byla tehdy skoro sebevražda, když se skupina lidí, která se neživí ničím jiným než tancováním, rozhodla jít na volnou nohu. Naštěstí jsme měli úspěch a dostali jsme zakázku na Stravinského od švýcarské televize, takže jsme z těch honorářů mohli vždycky nějaký čas žít,“ řekl k tomu později.

Od roku 1990 vychovával i choreografy na AMU a měl zcela jasnou představu, co by měl současný tanečník umět: „Všechno. Kromě fyzických dispozic musí být muzikální, talentovaný herecky, musí umět několik technik. A pro mne by měl ovládat i folklor. Pořád jsme ta kára J. K. Tyla, a tím můžeme být i ve světě zajímaví.“

A jednu z nejdůležitějších rolí přikládal v životě smyslu pro humor. „Nejdůležitější je brát život za každých okolností s úsměvem, optimismem, nadhledem, a hlavně ne smrtelně vážně,“ uvedl v jednom rozhovoru.