Dívenka od vedle v srdci chalífátu

Německé úřady potvrdily, že Evropanka zajatá iráckými jednotkami v ruinách dobytého Mosulu je skutečně Linda Wenzelová, šestnáctiletá dívka, která před rokem utekla z rodného města Pulsnitz nedaleko Drážďan a přes Turecko se dostala do Iráku, konkrétně oblastí pod kontrolou Islámského státu, kde se provdala za čečenského bojovníka a porodila mu syna.

Iráčtí vojáci ji údajně našli vedle těla jejího mrtvého manžela s dítětem v náručí, jiné zprávy mluví o tom, že se skrývala spolu s dalšími ženami ve sklepení jednoho z domů v centru Mosulu. Nyní je držena v irácké vazbě a německý konzulát je s ní ve spojení. Podle vlastních slov si „jenom přeje jít domů, pryč od války a zbraní“.

Přání jistě pochopitelné, nicméně irácké, potažmo německé státní složky musí v poměrně unikátním případu Lindy Wenzelové zvážit několik zásadních bodů.

V první řadě jde o tvrzení iráckých bezpečnostních sil, které dívku zajaly, že Wenzelová se přímo podílela na bojových operacích Islámského státu jako sniperka. Měla se dokonce přiznat k zastřelení několika příslušníků iráckých vládních jednotek.

V případě, že by se tato obvinění potvrdila, není vyloučené, že si irácká strana bude nárokovat soud a následné odpykání trestu či jeho části v iráckých věznicích. Pak je tu, nehledě na to, zda se obvinění potvrdí, či vyvrátí, otázka řekněme morální.

Není pochyb o tom, že pro patrně velmi naivní Wenzelovou byla celá koketerie s radikálním islámem (a manželství s čečenským teroristou) v podstatě extrémní formou pubertálního vzdoru s notnou dávkou popletené romantiky navrch. Většina náctiletých si to odbude prvními experimenty s drogami a schováním se do ulity některé z dostupných subkultur, Wenzelová ale místo toho, aby si nabarvila nehty načerno, vlasy nazeleno a jednou dvakrát přišla domů dlouho po dohodnuté večerce, bohužel zvolila radikální variantu.

A tady se láme chleba. Pro pubertální úzkosti, deprese a pocity vykořenění lze mít všechno pochopení na světě, na druhou stranu ale patnáctiletý, psychicky normální obyvatel tak po všech oblastech zajištěné země, jako je Německo, už má jednoznačně dostatek informací, aby tušil, že přidat se ke skupině typu IS je jednání jednak šílené, ale především morálně zcela nepřijatelné.

Je také nutné se ptát, jak by bylo na případ Wenzelové nahlíženo, kdyby se zapletla například s neonacisty v samotném Německu a třeba se i podílela na násilnostech ve jménu odlišné, ale v důsledcích podobně zvrhlé ideologie. Není patrně v ničím zájmu nechat teď nezletilou Němku nadosmrti hnít ve vězení kdesi na Blízkém východě, nicméně pokud se do vlasti vrátí, měla by být souzena. A jestli v Iráku skutečně zabíjela, také odsouzena.

Vůbec nejvíce znepokojivý a v tomto případě obzvláště křiklavý bod případu Lindy Wenzelové je však to, co jejímu útěku do Iráku vůbec předcházelo. Rodiče o zájmu dívky o radikální islám údajně věděli. A co je z bezpečnostního hlediska ještě horší: po určité době o něm věděly i německé tajné služby.

V případě skutečných džihádistů vysvětlují operativci tajných služeb vyčkávání potřebou co nejdůkladnějšího rozkrytí celé sítě, které by se mohlo předčasným zásahem narušit. Jakou zpravodajskou hodnotu ale mohlo mít sledování a vytěžování naivní a patrně snadno manipulovatelné dívky, tehdy patnáctileté? Včasný zásah, možná i třeba dočasné umístění Wenzelové do nějakého zařízení pro mladistvé, mohl jí i její rodině ušetřit dnešní nesrovnatelně komplikovanější situaci.

Na celý případ Wenzelové je, i z důvodu, že nepochybně nebude poslední, třeba se dívat s maximální racionalitou. Je jistě nutné přihlédnout k tomu, že Wenzelová byla zmanipulována, jakou roli hrály v jejím rozhodnutí vydat se do Iráku zkomolené výklady náboženství, k nimž je jistý typ velmi mladých lidí mimořádně náchylný, a co asi s takto už předem zpracovanou a ještě napůl dětskou myslí udělá příslib manželství a absurdně romantické představy, které z něj pravděpodobně Wenzelová dál rozvíjela.

Ale na druhou stranu je v době naprosté informační hojnosti a všeobecně dostupných, relevantních zdrojů stejně tak třeba odmítnout vyprávění o dívence od vedle, která se v srdci chalífátu ocitla, ani chudák nevěděla jak, a nyní jde hlavně o to, dopravit ji domů a pak maximálně drobně plácnout přes ručku. To totiž nemá nic společného s evropským humanismem, ale všechno s totálním morálním relativismem.