Čína se ukopíruje k smrti

Od 11. do 16. listopadu proběhla v Čínské lidové republice velká letecká výstava, podle místa konání zpravidla označovaná jako Zhuhai Airshow. Říše středu tam představila to nejlepší, co může na světovém trhu nabídnout. Všechna čest, prezentace to byly hezké, očím expertů však nemohl uniknout fakt, že navzdory všem vzletným sloganům a halasné reklamě je Čína dosud životně závislá na technologiích ze zahraničí.

Že čínský průmysl běžně kopíruje zahraniční výrobky, aniž by se příliš obtěžoval s licencemi, není pochopitelně žádnou novinkou. Mnohem méně lidí na Západě si ovšem uvědomuje, že to od Číny v podstatě není jakási vědomá „zlá vůle“. V konfuciánské kultuře totiž celá koncepce autorských práv, resp. duševního vlastnictví, jak ji chápeme my, prostě neexistuje. Číňané tak nemají pocit, že dělají cosi špatného, jelikož z jejich pohledu je aplikace či vylepšení „cizího“ nápadu něco naprosto normálního, ne-li chvályhodného.

Ostatně Čína samozřejmě není zajisté jediná, kdo kopíruje technologie a produkuje nelicenční kopie. V jisté míře to dělal a dělá takřka každý. Třeba i takový Izrael, v současnosti náležející mezi vědecké a technologické „tygry“ (a zdaleka ne jenom v oblasti vojenské techniky) má na kontě některé kauzy velice sporné povahy, mj. bojové letouny Nesher a Kfir, nelicenční verze embargované francouzské stíhačky Mirage 5.

Z kradení a kopírování býval dlouho obviňován Sovětský svaz (jehož zpravodajským službám zdatně asistovala také čs. vědeckotechnická rozvědka), ale případů, kdy Sověti něco skutečně přímo okopírovali, bylo asi daleko méně, než se běžně soudí. Informace o západních zbraních získávali spíš kvůli hodnocení a srovnávání. Mimochodem, plány stíhačky Eurofighter opatřil v Německu mladý důstojník KGB jménem Vladimir Putin.

Sovětští konstruktéři si totiž uvědomovali i nevýhody kopírování cizích nápadů. Některé věci, např. letecké motory, je obtížné vyrábět metodou „reverzního inženýrství“, tzn. rozložením na součástky a následně výrobou kopií součástek. Často může být také problém integrovat prvky z cizí konstrukční školy do domácího designu. A co je vůbec nepodstatnější: Spoléhání na cizí technologie „podvazuje“ domácí výzkum a vývoj. Když počítáme s tím, že vše nějak získáme ze zahraničí, proč se snažit něco sami vymýšlet?

Fakt, že americké a ruské letouny často vykazují konstrukční podobnosti, ještě neznamená, že jde nutně o výsledek špionáže a kopírování. Fyzikální zákony zkrátka existují jen jedny a platí úplně stejně v USA i Rusku. A platí pochopitelně i v Číně, u ní však máme naneštěstí více než dost důkazů o technologické špionáži, porušování licencí a reverzním inženýrství. Zde nejde o „nouzový“ exces, nýbrž o systematický přístup.

Mezi letadly na Zhuhai Airshow tedy bylo hodně obtížné najít něco, o čem by šlo říci, že je to skutečně původní čínský design. Stíhačka J-11 je kopie ruského Su-27, na který Čína původně licenci měla, ale pokračuje ve výrobě i po vypršení licenční smlouvy. Stroj J-10 vznikl na bázi izraelského programu IAI Lavi. Transportní letoun Y-20 je víceméně hybrid amerického C-17 a ruského Il-76TD. Stíhač páté generace J-31 si zjevně „vypůjčil“ prvky z amerických letounů F-22 a F-35. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Pro Čínu z toho někdy vznikají i trapné momenty. Drtivá většina jejích vrtulníků jsou licenční úpravy francouzských typů. Za výjimku platil bitevní WZ-10, u něhož se sice objevují i prvky zahraničního původu, avšak základní design se považoval za čínský originál. Čínská pýcha na vlastní bitevník však praskla jako bublina na jaře 2013, když ruská firma Kamov oznámila, že design WZ-10 vytvořila pro ČLR na zakázku ona!

Kromě toho se projevuje fakt, že všechno se zkopírovat nedá. Pokud v designu letadel dokáže Čína rychle stahovat náskok USA a Ruska, v oblasti motorů pořád zaostává a musí nakupovat motory od Ruska. Její vlastní proudové agregáty totiž dosud mají až směšně nízkou životnost, resp. dobu provozu do generální opravy, pouze desítky hodin. Také čínská palubní elektronika dosud ani zdaleka nedosahuje špičkové úrovně.

O tom, že Čína si to uvědomuje, svědčí také její úporná snaha koupit od Ruska letouny Su-35, nejmodernější variantu stíhače Su-27. Základní konstrukce je v zásadě shodná, jsou však do ní zabudovány motory a elektronika nové generace. Právě o ně asi Číňanům nejvíc jde, ale právě proto také Rusové s prodejem váhají. Kromě kauzy J-11 má totiž Čína u nich další „vroubky“, např. palubní letadlo J-15, což je kopie Su-33 (tj. námořní verze Su-27), kterou Čína zhotovila podle prototypového exempláře zakoupeného od Ukrajiny.

ČLR dříve patřila mezi největší importéry ruské vojenské techniky, ovšem v posledních letech tento obchod dramaticky upadl, a když Rusko něco Číně přece jen prodává, je to zpravidla jen starší technika. Stejně tak západní státy, jež dříve ochotně prodávaly (jako Francie), už se dost zdráhají. A zůstává velkou otázkou, jestli má Čína vybudovaný vědecký a technický potenciál na to, aby se dokázala s tímto „výpadkem“ vyrovnat.

Občas zaznívá názor, že se máme u Číny tím či oním inspirovat. Jestli něco takového opravdu existuje, tak přístup k technice to rozhodně není. Systematické kopírování zahraničních prvků a technologií (s malou přidanou hodnotou) může být pomyslnou pilou, kterou si Čína podřízla větev domácího vývoje. Cenou za (na pohled určitě působivé) krátkodobé vzepětí se tak může stát dlouhodobá neschopnost udržovat krok se špičkou.