1

Ruské rakety, kam se jen podíváš

Témata: , ,

Rok 2016 už dostal spoustu různých charakteristik. Mluví se o něm také jako o „roku Putina“, čímž se naráží na rozsáhlou aktivitu Ruska na mezinárodní politické a bezpečnostní scéně. Do portfolia nástrojů, které Rusko používá, patří mj. působivý arzenál raketových zbraní, které se objevují na řadě míst a vyvolávají nejrůznější reakce. Proč vůbec Moskva právě nyní tak silně hraje „raketovými kartami“? Co tím vlastně sleduje?

Začalo to v podstatě již roku 2014, kdy Rusko fakticky anektovalo poloostrov Krym, kde poté začala narůstat ruská vojenská přítomnost. Množily se zprávy, že Rusko tam rozmisťuje různé nosiče atomových zbraní, mj. dálkové bombardéry Tu-22M3. V září 2014 dorazily zprávy, jež přiměly řadu odborníků pozvednout obočí a jež byly nedávno jednoznačně potvrzeny. Rusové reaktivovali tzv. Objekt 100 u Balaklavy, stále přísně utajovanou instalaci, která vznikla již ve studené válce jako součást obrany černomořského pobřeží.

Název „Objekt 100“ nese základna, která je zabudována ve skále (proto se jí říká také „Uťos“, tj. „Útes“) a ukrývá výsuvná odpalovací zařízení pro velké protilodní střely. Vystřídalo se jich tam několik typů a dnes by se tam mohly nalézat střely 3M44 Progress, jejichž max. dolet činí až 460 km. „Objekt 100“ byl sice po rozpadu SSSR předán Ukrajině, ale ta nikdy neměla dost financí na jeho provoz a údržbu. Není tedy asi příliš překvapivé, že když Krym znovu ovládlo Rusko, postaralo se o zprovoznění tohoto systému.

Na Krymu byly umístěny také samohybné pobřežní komplexy Bastion-P, jež patří mezi vůbec nejvýkonnější typy svého druhu na světě. Vypouštějí totiž protilodní střely P-800 Oniks, které dosahují až trojnásobku rychlosti zvuku a nabízejí dostřel okolo 300 km. Jejich protivzdušnou ochranu pak zajišťují raketové komplety S-400 Triumf. Zprávy o rozmístění Bastionů a S-400 na onom sporném poloostrově dorazily v listopadu 2016.

Téměř současně se ovšem systém Bastion dostal do popředí zájmu médií i kvůli další lokalitě, kde se objevil. Šlo o Sýrii, kde se dočkal i svého vůbec prvního „ostrého“ nasazení, ačkoliv ne proti lodím, nýbrž proti pozemním cílům islamistů. Obecně se sice vědělo, že ruské protilodní rakety většinou mají i sekundární schopnost napadat pozemní cíle, přesto však úspěšné zásahy těchto zbraní vzbudily pozornost i určité překvapení.

Spektrum ruských raket v Sýrii je ale daleko širší. Už v prosinci 2015 tam byly (kvůli sestřelu bombardéru Su-24M) rozmístěny systémy S-400, k nimž se v průběhu roku přidaly komplexy S-300, jež chrání přístav Tartus. Satelitní fotografie základny u Latakíje pak dokonce ukázaly, že tam ruská armáda přesunula odpalovací zařízení pro obávané balistické rakety Iskander-M, které nabízejí (oficiální) dostřel okolo 480 km.

Střely Iskander v Sýrii ale rozhodně nevyvolaly tolik znepokojení jako tytéž systémy, které se nalézají v Kaliningradu. V uplynulých letech se už mnohokrát objevily zprávy, že Rusko chce tyto zbraně do zmíněné pobaltské exklávy rozmístit, vyhrožovalo tím mj. kvůli plánům radaru v Brdech a střely Iskander se již v Kaliningradu objevily na cvičeních, ale až v listopadu 2016 přišlo z Kremlu zcela oficiální potvrzení, že tam tyto rakety umístí natrvalo. Kromě Iskanderů se mají v Kaliningradu nacházet i Bastiony a „čtyřstovky“.

Aby toho nebylo málo, v listopadu 2016 bylo oznámeno, že se komplety Bastion-P přesunují i na souostroví Kurily, které již od konce druhé světové války představuje předmět sporu Ruska a Japonska. Společně s Bastiony se tam objevily rovněž protilodní systémy Bal, které odpalují menší podzvukové střely. Komplety S-400 sice (zatím) na Kurilách nejsou, ale spornou oblast mohou částečně pokrývat „čtyřstovky“ z pevniny.

S-400 Triumf totiž nepochybně disponuje raketami s dosahem 250 km a v listopadu 2016 byla údajně (konečně) přijata do služby i raketa 40N6 s doletem 400 km. Systém proto (teoreticky) může zasahovat i vzdušné cíle hluboko nad územím nepřítele, avšak bez ohledu na dolet raket vzbuzují „čtyřstovky“ určitou nervozitu již kvůli svým špičkovým radiolokátorům. Rusko teď totiž může perfektně sledovat provoz veškerých západních letadel nad Sýrií, Černým mořem i Pobaltím, což velitele NATO samozřejmě příliš netěší.

Ono oblíbené „kreslení kružnic“ (odpovídajících doletům raket) se nepochybně týká i systémů Iskander-M v Kaliningradu, v jejich případě je však třeba doplnit ještě dvě důležité věci. Řada odborníků nyní zpochybňuje oficiální maximální dostřel těchto zbraní a soudí, že ten skutečný nečiní 480 km, nýbrž daleko více, možná 700 km, snad i 1000 km. Zřejmě tedy jde o porušení INF (Smlouvy o raketách středního doletu) z roku 1988.

Podle ní by USA a Rusko neměly vlastnit rakety země-země s max. dosahem mezi 500 a 5500 km. Týká se to nejen střel balistických, ale i těch s plochou dráhou letu. Rusko ovšem vlastní i systém střel s plochou dráhou letu Iskander-K, což je v podstatě pozemní příbuzný námořních střel Kalibr. Ano, právě těch střel, které už několikrát odstartovaly z ruských hladinových lodí i ponorek proti objektům islamistů v Sýrii a naznačily, že Rusko v tomto oboru zjevně zvládlo výrazně snížit náskok USA a jejich známých střel Tomahawk.

Námořní Kalibr má dolet více než 2500 km a neexistuje důvod předpokládat, že jeho pozemní úprava (tedy Iskander-K) v tom nějak zásadně zaostává. Kromě toho, že zřejmě jde o porušení INF, hraje roli i zajímavý fakt, že „zavřená“ odpalovací zařízení balistických střel Iskander-M a střel s plochou dráhou letu Iskander-K jsou na pohled shodná. Případný protivník tedy nemá šanci zjistit, jaké typy raket proti němu přesně stojí.

Krym, Sýrie, Kaliningrad, Kurily. Čtyři různé lokality, kde se v listopadu 2016 objevily nové, výkonné a obávané ruské rakety, resp. přinejmenším to bylo více či méně oficiálně oznámeno. Těžko může jít o náhodu, takže je třeba nalézt a popsat vzorec. Pro ty, kdo berou Rusy obecně a Putina konkrétně jako ztělesnění všeho zla, je odpověď snadná, protože ono rozmístění raket vysvětlují („samozřejmě“) coby další kolo vyhrožování a přípravu k agresi. Realita však může být poněkud jiná, pokud zohledníme povahu ruské politiky.

Je třeba mít vždy na paměti, že ruská politická kultura preferuje a respektuje sílu. V čele země nemůže stát „slaboch“ a ostrá vyjádření ruských politiků a vojáků bývají často určena spíš pro domácí publikum. Také ruský styl vyjednávání má svoje specifika, jenže na Západě z jakéhosi důvodu stále převládá notorické nepochopení tohoto faktu, takže činy Ruska pak bývají někdy přijímány naprosto jinak, než jak by si Rusové přáli.

Západní vyjednavač zpravidla začíná představením svých pozic a naznačením toho, v čem lze případně dělat kompromis. V ruském pojetí ovšem jednání začíná „dělostřeleckou přípravou“, tzn. důrazným (v soudobém slovníku „asertivním“) vyjádřením pozic, ze kterých se v žádném případě nebude ustupovat, a poté tvrdým tlakem na druhou stranu, který může vypadat až jako vyhrožování. Ve skutečnosti se ale jedná o charakteristický ruský způsob, jak si druhou stranu otestovat, resp. prověřit si její sílu, výdrž a odhodlání.

Pokud se partner tomuto počátečnímu tlaku podvolí, ztrácí v ruských očích respekt, protože se dostává do pozice „předem poraženého“ slabocha a zbabělce. Proto Obamův pokus o „restart“ vztahů s Ruskem (ve stylu „srdce na dlani“) dopadl tak, jak logicky dopadnout musel, zatímco Donald Trump (který vyjednávání nepochybně rozumí daleko více) bude mít určitě větší šanci na úspěch. A jak do toho všeho zapadají ony rakety?

Dokonale. Umístění systémů Bastion a Bal na Kurilách měsíc před Putinovou cestou do Tokia nebyla náhoda, nýbrž zpráva pro japonské politiky, že Rusko se ostrovů nikdy nevzdá, je však připraveno k rozhovorům s tím, kdo ruskou pozici respektuje. Japonci pochopili, vyšli vstříc a Putin mohl být spokojen. Podpisy řady smluv mají patrně menší význam než symbolický fakt, že Rusko tak vlastně prolomilo izolaci ze strany zemí G7.

Podle tohoto vzorce tedy jde v případě Kaliningradu, Krymu a Sýrie o vzkaz určený pro členy NATO, resp. pro nového prezidenta Trumpa. Kreml takto sděluje, že chce mít vliv v Pobaltí a hodlá si ponechat Krym, stejně tak nedovolí systémovou změnu režimu v Sýrii (jelikož syrské základny potřebuje kvůli působení ve Středomoří), pořád však má zájem o dialog a spolupráci se Západem. Jestliže nová americká administrativa tyto kroky pochopí tak, jak Kreml zamýšlí, bude možné (konečně) přistoupit k normálnímu jednání.

Na závěr je ale nutno dodat ještě jedno varování. Ruská vyjednávací strategie může být někdy až příliš účinná. Stále se diskutuje o tom, jaká byla vůbec motivace SSSR pro rozmístění raket na Kubě v říjnu 1962. Existuje teorie, že šlo o onen „první nátlak“, jímž chtěl Chruščov dostat Američany k jednání mj. o statutu Kuby či o raketách Jupiter v Turecku a Itálii (aniž by věděl, že je USA stejně hodlají coby zastaralé vyřazovat).

V paranoidní atmosféře studené války však americký prezident Kennedy reagoval úplně jinak, než Chruščov čekal, protože rakety na Kubě pochopil jako součást přípravy k útoku. Následné eskalace poté přivedly obě supervelmoci na pokraj nukleární války. Nyní tedy bude záležet na západních politicích, zda ruské vzkazy dobře pochopí a zda umějí konat tak, aby v očích Rusů získali potřebný respekt, ale bez dalšího zvyšování napětí.

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.