Boj o policii: studená občanská válka v Česku
To, co ještě na konci minulého týdne vypadalo jen na mimořádně divoký konflikt uvnitř vládní koalice, velmi rychle přerostlo v jakousi studenou občanskou válku. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (jen tak mimochodem, proč právě tam?) předvolává na příští týden policejního prezidenta Tuhého a náměstka Laubeho úředně k „podání vysvětlení“. V souvislosti s tím požádal policejní prezident Tuhý o svolání Bezpečnostní rady státu kvůli zpochybňování plánované reorganizace útvarů policie. Podle něj jde o „pokus a snahu jednoho orgánu výkonné moci účelově ovlivnit nezávislé rozhodování jiného orgánu státní moci”. Andrej Babiš se na Twitteru nechal slyšet, že představitelé ANO se schůze nezúčastní. Něco podobného tu za „Starých pořádků“ (jak pan Babiš a spol. nazývají polistopadový demokratický režim) ještě nebylo. Ba mám dojem, že něco trochu podobného tu sice už bylo, ale je to už velmi, velmi dávno. V únoru 1948.
Nejprve stručný přehled situace na frontě: tábor pana Babiše má v rukou tři významné vládní resorty – finance, spravedlnost a obranu (ta zase vlastně až tak významná není, stačí ji neutralizovat; kdysi tomu sloužil tajný komunista a zjevně agent NKVD Ludvík Svoboda). Pan Stropnický je pouze člen ANO, navíc nikoli tajný, ale neutralizaci, bude-li vůbec zapotřebí, jistě zvládne. Pan Babiš nemá (zatím) k dispozici vnitro, a to je nyní bojištěm.
Pak je tu Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a v Praze, kryté nejvyšším státním zástupcem Zemanem, a jeden prestižní policejní útvar – ÚOOZ. Vlajkové lodi Velké Protikorupční Revoluce. Tváří se, jako by s panem Babišem neměly nic společného, jen se to tak semlelo. Nedovedu si představit, že by tomu mohl někdo věřit: je to úderná síla, pan Babiš jí vytváří politické zázemí.
A pak je tu poměrně mohutná mediální lobby. Její páteří jsou oligarchovy tiskoviny, Mladá fronta Dnes a (zejména) Lidové noviny, které ofenzívu minulý týden zahájily. Zase jen tak mimochodem se ve věci angažují posthavlovská média (Respekt, Aktuálně.cz) a jejich mediální investigativní hvězdy Jaroslav Spurný a Martin Fendrych (někdejší dlouholetý polistopadový náměstek ministra vnitra v éře Jana Rumla). Oba dva byli protagonisty podivuhodné symbiózy investigativních žurnalistů s investigativními policisty v něčem, čemu říkám Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky. Bylo funkční, řekl bych, ještě v roce 2013 a přispělo k hladkému průběhu sestřelení Nečasovy vlády.
Teď zbývá představit druhou stranu, tu, co se brání, resp. měla by se bránit. Je s tím potíž, ona vlastně zatím nějak moc neexistuje. Pokud jde o politické strany, KDU-ČSL se chová standardně: čeká, jak to dopadne, aby se mohla přidat na stranu vítěze. Předseda Bělobrádek je ovšem pod tlakem vlivných stoupenců útočící strany: místopředsedy Jurečky, který cítí příležitost polepšit si o příčku na stranickém žebříčku, a bezpečnostního experta strany Ivana Gabala (zřejmě dtto).
Moc by mne zajímalo, je-li vůbec v KDU-ČSL i nějaký tlak opačný. Pokud jde o ODS, její předseda se nechal slyšet na „sociálních sítích“: „Když je Sobotkova vláda ochromena vnitřními spory a nemůže nic dělat, je to jen dobře. Budeme ušetřeni soc. experimentu a hned „bude lip““. Připomíná mi to, jak v roce 1968 tvrdili někteří rozumbradové: co je nám do toho, když si nějaké dvě skupiny komunistů vyřizují mezi sebou účty; hlavně, že na nás nemají čas. Je to úplně stejně ujetý alibismus. TOP 09 je rozhodnější, ale vlastně taky jen na „sociálních sítích“. O KSČM a o troskách Úsvitu je obtížné očekávat něco jiného, než že se přidají k útočící straně (už to ostatně probíhá). Totéž platí i pro prezidenta Zemana, jenž navíc a ke všemu neštěstí dostane ještě šanci představit se jako deus ex machina.
Také zbytky nezávislých médií není moc slyšet. Vysílání ČT vypadá, jako by je měli babišovci pod kontrolou. Mediální kravál, vytvářený babišovci a jejich spojenci, proto vede k představě, že česká společnost je vzhůru nohama. To není pravda, hysterický revoluční patos už vyprchal, lidem je to většinou jenom fuk. Chystají se na dovolenou. To je ta nejšťastnější doba pro coup d´état: zkušenost z června 2013 mluví za všechno.
Zbývá ČSSD: měla by stát v čele boje za udržení zbytků demokracie v České republice. Je nejsilnější vládní stranou, má premiéra, ministra vnitra, předsedu Poslanecké sněmovny i Senátu. Její pozice jsou teoreticky vzato silné i ze samé povahy věci. Jde o reorganizaci policie: ta je v kompetenci policejního prezidenta, který má (zatím, v pátek v 19.59, dodávám z alibismu) jasnou podporu ministra i premiéra. Některé zásadní momenty reorganizace (jak konkrétně a v detailech vypadají, my obyčejní čičmundové nevíme a to, abychom věřili rozčilení pana Babiše, Gabala nebo pana Fendrycha, nás ani nenapadne) vyvolaly zuřivý odpor podřízených, kterých se údajně týkají (to podřízení dělávají), dále státních zastupitelství, kterým do toho nic není, a pana Babiše, jehož zájmy jsou zjevně dotčeny a jenž samozřejmě může např. z vlády odejít, nemůže si však změny vynutit.
Hromadná výpověď zaměstnanců ÚOOZ se na první pohled velmi podobá obstrukci (představte si, že by něco podobného udělal vojenský útvar v bojové situaci) a zasloužila by si pozornost např. státního zastupitelství. Státní zastupitelství (to olomoucké) místo toho hodlá zkoumat, zda za reorganizací, kterou má ve své kompetenci policejní prezident, není něco nekalého.
ČSSD by v této věci měla hájit nikoli Pravdu a Lásku, ale obyčejnou demokracii, která spočívá v dodržování formálních procedur. Ale je toho vůbec schopna? Hloupé řeči např. ministra Chovance o „nezávislých státních zástupcích“ a „nezávislé polici“ vzbuzují velikánské pochybnosti. Policie není nezávislá, podléhá exekutivě a musí (ji) poslouchat. Státní zastupitelství jsou součástí exekutivy. Policie a prokuratura je nezávislá jen v policejním státě, který se v čisté podobě nedá realizovat, protože nakonec budou stejně někoho pěkně poslouchat, k tomu byly kdysi vymyšleny a bez toho jsou nefunkční. Policie a státní zastupitelství by měly být jen politicky neutrální, a proto jsou v parlamentní demokracii podrobeny parlamentní kontrole. Podléhají samozřejmě taky veřejné kontrole, ale parlament ani veřejnost má dbát na jejich politickou neutralitu, a to je něco jiného než „nezávislost“.
ČSSD to ovšem má těžké: sama se kdysi nadšeně zapojila do protikorupčního revolučního běsnění, přesněji řečeno z vyčůraných důvodů ho přímo iniciovala. Teď je sama v situaci „porcovaného medvěda“: potvora, kterou nezodpovědně probudila k životu, hodlá sežrat i ji. A ona je vnitřně rozdělená, slabá a nemocná, a může si za to sama. Je na tom trochu jako ti obrození komunisté v roce 1968. Přesto je povinností (socialistických i) nesocialistických demokratů a zejména demokratických stran z opozice ji v této věci jednoznačně, silně a hlasitě podpořit.
Vím, že je tu jedna základní nejistota: stojí ti sociální demokraté vůbec o to a za to? A za druhé, neudělají v rozhodující chvíli totéž, co udělali „reformní komunisté“ v srpnu 1968 a následně? Tj. nenadělají nám všem nakonec na hlavu? Vím, že je to těžké, ale je nutno riskovat. Nejde totiž o ČSSD, čert ji vem. Jde o „Staré pořádky“, tj. o liberální parlamentní demokracii v naší zemi. Jinak se v dohledné době dožijeme toho, že uslyšíme, jak pan Babiš říká na Václavském náměstí svým rozjásaným stoupencům: „Právě jsem se vrátil z Hradu. Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ A americký velvyslanec bude pak moci v důvěrné zprávě do Washingtonu napsat jako kdysi: „Z amerického stanoviska zdá se být opovrženíhodné, že s výjimkou několika studentů ani jedna osoba, od prezidenta republiky až po nejposlednějšího občana, neutrousila veřejně na obranu svých politických svobod ani slovo.“
Další texty autora čtěte na bohumildolezal.cz.
