Bída českých premiérů. Nechtějí je na univerzitě a jsou uražení

Klaus, Zeman, Gross, Paroubek i Topolánek. Někdejší čeští premiéři a šéfové významných stran, kteří se se svými partajemi rozešli. Jediný bývalý ministerský předseda, který dodnes výrazněji funguje v rámci své strany, je Vladimír Špidla. Podle odborníků jde o české specifikum. Mohou za něj osobnosti, které se na premiérský post dostaly, ale také to, že se strany v Česku neumí o své bývalé šéfy postarat.

„Bylo by logické, aby mi nějaká univerzita nabídla angažmá. Moje přednášková činnost by byla jistě přínosem,“ stěžoval si koncem roku 2013 pro MF Dnes bývalý premiér Jiří Paroubek, že o něj po odchodu z nejvyšších pater politiky není zájem. Tou dobou si vydělával v ekonomickém poradenství, o němž ale konkrétně nechtěl mluvit. „Je také otázka, jestli je vůbec nutné, aby to veřejnost věděla, když bývalým premiérům nenabídne žádný servis po odchodu z funkce. Pak nemá veřejnost co kušnit,“ povzdechl si s tím, že například někdejší německý kancléř Gerhard Schröder má státem placený sekretariát a apanáž.

Právě srovnání se Schröderem ilustruje mnohé. Zatímco Paroubek postupem let opustil sociální demokracii, jejíž politikou byl rozčarován, založil vlastní neúspěšnou stranu a v jejím čele před několika měsíci skončil, Schröder zůstává v Německu váženým politikem a uchytil se i v byznysu. Je předsedou dozorčí rady společnosti Nord Stream AG, která se stará o přivedení ruského plynu do Německa.

Vztah bývalých premiérů a šéfů stran k partajím, v jejich čele zažili svůj politický vrchol, je v Česku specifický. S ODS se rozešli Václav Klaus a Mirek Topolánek, u sociálních demokratů skončili Miloš Zeman, Jiří Paroubek i před pár dny zesnulý Stanislav Gross. V drtivé většině případů nešlo o ideologické spory, ale osobní antipatie.

Nijak zářivá budoucnost

„Jde skutečně o dosti specifický fenomén České republiky. Jinde v Evropě nikde není v kmenových stranách s bývalými předsedy až takový problém. A rozhodně ne v takové míře,“ říká politolog Daniel Kunštát. V okolních zemích podle něj bývalí předsedové a premiéři ustupují do ústraní poté, co jejich strana přestala hrát na politickém poli významnější roli. U nás je to ale jinak. „Ty odchody jsou zapříčiněny i tím, jak výrazné figury a individuality tu premiérský post zastávaly. Vladimír Špidla byl úplně jiný než ostatní a nebude náhoda, že právě on se jako jediný dokázal v rámci své strany uplatnit i později,“ vysvětluje.

Stále také existuje dělicí linie mezi západními zeměmi a postkomunistickými státy. Nejen v politické kultuře, ale i v tom, jací lidé tam premiérské posty zastávají. V Británii, Německu či Rakousku to jsou lidé, kteří i léta po konci ve funkcích zůstávají respektovanými politickými figurami. A navíc se o sebe dokáží sami velmi dobře postarat, jak dokládá třeba již zmiňovaný Gerhard Schröder.

„Většina západních stran má cosi jako záchytný systém. Takže se o své bývalé význačné politiky – nejen předsedy – dokáží postarat. Taková je tam praxe. U nás se tomu ale v posledních letech říká trafiky,“ glosuje politolog Ladislav Mrklas.

V Česku je situace opačná a všeobecné úcty veřejnosti si neužívá žádný z premiérů. A ani jejich další pracovní život po odchodu z politiky není nijak zářivý. Zeman si dlouhá léta užíval ničím nerušeného důchodu na Vysočině, Klaus si po prezidentování založil vlastní institut, Gross se stáhl do ústraní poté, co nedokázal vysvětlit původ peněz na svůj byt, Nečase smetly osobní problémy a v současnosti řeší mašinérii soudů a přednáší na vysoké škole a o Paroubkově osudu už jsme psali výše. Výrazněji se neuchytil ani úřednický premiér Jan Fischer. Ten se sice po své vládní misi stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj, budoucnost mu ale zhatila nepovedená prezidentská kandidatura.

„Na Západě je to jiné. Tam se na vrchol dostávají politické osobnosti, které si svůj post léta odpracovávaly a opakovaně prokázaly loajalitu. A ta loajalita na Západě funguje oboustranně. To nejnověji dokazuje příklad bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Všichni vědí, jaké kauzy ho provázely, ale on se dost možná přesto dokáže úspěšně vrátit do politiky. Dovolí mu znovu uspět. To si u nás nedovedeme představit,“ srovnává politolog Lukáš Jelínek.

Loajalita k bývalým výrazným lídrům je pro západní země typická. Možná nejlépe ji dokládá vztah Britů k Margaret Thatcherové. Bývalá nepopulární ministerská předsedkyně je dodnes kultovní postavou a nezpochybnitelnou veličinou. Podobný respekt je zakódovaný i v americké politice, jak dokládá třeba případ Billa Clintona. Pokud se jeho žena Hillary Clintonová nakonec příští rok utká o Bílý dům, je jen těžko představitelné, že by jí republikánský protikandidát předhazoval někdejší manželovy výstřelky.

Prosadil se Topolánek

Po svém odchodu z vrcholné politiky se výrazněji dokázali prosadit pouze dva bývalí premiéři, každý ale zcela jinak. Prvním je Mirek Topolánek, který se našel v byznysu. Pohyboval se v petrochemii a energetice a byl překvapivě úspěšný. Mimo jiné lobboval za slovenské zakázky v Kazachstánu. V současné době je šéfem výkonné rady Teplárenského sdružení České republiky a předsedou dozorčí rady Elektrárny Opatovice.

Druhým je bývalý sociálně-demokratický premiér Vladimír Špidla. Ten se po konci své vlády stal evropským komisařem. Dnes má i díky péči strany dobře zajištěnou budoucnost a radí premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Také v tom, že se strany dokázaly samy postarat o jediného premiéra, jsme ale výjimeční.

„Většina západních stran má cosi jako záchytný systém. Takže se o své bývalé význačné politiky – nejen předsedy – dokáží postarat. Taková je tam praxe. U nás se tomu ale v posledních letech říká trafiky,“ glosuje politolog Ladislav Mrklas.

Čtěte také: Topolánek opustil ODS: ‚Moje členství umřelo‘