1 Prolomila tabu

Dosáhla dne, kdy ženy v Íránu mohly opět zpívat

ROZHOVOR

Íránské hudebnici Sáře Nadžafí se podařilo v rodné zemi něco, co bylo ještě donedávna naprosto nemyslitelné. Dokázala prolomit jedno z letitých tabu íránské společnosti, kde od islámské revoluce v roce 1979 nesmí vystupovat sólo zpěvačky. Nadžafí dokázala uspořádat veřejný koncert, ve kterém vystupovaly ženské zpěvačky a účastnili se ho také muzikanti z Francie a Tuniska. „Nebyla jsem na to sama. Jen celou skupinu zastupuji,“ říká v rozhovoru pro deník ECHO24.cz s úsměvem Íránka, která navštívila Prahu v rámci festivalu Jeden svět. O jejím příběhu vznikl také dokument s názvem Píseň bez domova.

Koncert s ženskými hudebnicemi byl přímo váš nápad? Co byl ten okamžik, který vás k tomu přiměl?

Uspořádat koncert napadlo mě a mého bratra (režisér dokumentu Ajat Nadžafí – pozn. red.). Z prezidentských voleb v roce 2009, ve kterých zvítězil Mahmúd Ahmadínežád, jsem měla špatný pocit a chtěla jsem něco udělat. Něco revolučního. Mluvili jsme o tom s bratrem a rozhodli se, že to bude něco uměleckého, tedy hudebního. Od té doby jsem začala bojovat za koncert v Íránu.

Měla jste obavy během příprav? Některé texty písní, které jste předvedli, znějí provokativně.

Když jsem několikrát šla na ministerstvo kultury žádat o povolení, tak jsem měla strach. Myslím, že ve filmu byl slyšet můj tlukot srdce. Diktafon jsem si schovala přímo pod šátek. Když jsem se ale posadila a začala mluvit s mužem před sebou, obavy byly pryč. Myslela jsem jen na to, že chci mít koncert. Na všechno ostatní jsem v tu chvíli zapomněla.

Jak dlouho trvalo koncert zorganizovat? Vyjednávání byla podle dokumentu náročná.

Až příliš dlouho. Trvalo to několik let a nebylo to jednoduché. Všichni muži na ministerstvu kultury, kteří nám mohli dát povolení, se po třech čtyřech měsících vyměnili. Pokaždé když jsem přišla, seděl tam někdo jiný. Postupně jsem začala přemýšlet o větší skupině hudebníků, ale mnoho z nich mělo strach. Dva roky před koncertem jsme oslovili francouzské kolegy, ale zkoušet jsme museli odděleně. Na společné secvičení v Íránu jsme měli jen tři dny, protože nedostali tak dlouhá víza. Když přijeli, bylo to jako na houpačce. Nejdřív nám úředníci řekli, že smíme mít koncert, a pak ho zase zakázali. Prostě chvíli nahoře a chvíli dole.

Podporovala vás v tom záměru rodina?

Samozřejmě. Podporovali mě celou dobu. Například moje maminka mě pětkrát nebo šestkrát doprovodila, když jsem šla na ministerstvo kultury. Čekala v autě a říkala mi: když budeš mít nějaký problém, zavolej mi. Neboj se. Vždycky mě poháněla kupředu. Stejně tak můj táta a vlastně i manžel.

Myslíte si, že váš čin inspiroval jiné ženy v Íránu? Máte zprávy o dalším podobném koncertu?

Myslím, že mnoho z nich chce také něco udělat a chtějí bojovat. Nejsem si ale jistá, že bych v tom mohla nějak pomoci. Po našem koncertu všechno skončilo. Bylo to jako Popelčina noc. Stalo se to jednou a už se to nebude opakovat. Jedna moje kamarádka se mnou bohužel přerušila kontakt, protože má strach.

Elektrickou kytarou nepohrdne

Jste autorkou písniček, které zazněly na koncertě? Složila jste melodii i texty?

Složila jsem u některých melodii a texty k nim jsou v Íránu velmi známé. Jsou to slavné íránské básně. Jiné skladby jsem jen aranžovala, abychom je mohli předvést.

Hudba, kterou skládáte – co je to za styl?

Moje hudba je prostě moje hudba. Jsem velmi klasický typ hudebníka. Moje skladby jsou něco mezi západní klasickou hudbou, tradiční íránskou hudbou a popovou muzikou.

Na jaké hudební nástroje hrajete?

Mým hlavním nástrojem je klavír. Umím hrát na kytaru a také na elektrickou kytaru – tu mám moc ráda. Když jsem byla mladá, rozhodla jsem se stát hudební skladatelkou. Proto jsem se začala zajímat o různé typy muziky. Mám zkušenosti s klasickou, tradiční, elektrickou hudbou i rockem.

Co pro vás hudba znamená?

Pro mě? Úplně všechno. Věřím, že hudba může přispět k míru, svobodě i revoluci. Koncertem jsem to chtěla lidem ukázat a možná je i k něčemu přimět. V Íránu potřebujeme změnu.

Lidé dávali hlas spíš naději než Rúhánímu

Myslíte si, že došlo po nástupu prezidenta Hasana Rúháního v roce 2013 k uvolňování režimu?

Podle mého názoru Rúhání nenaplnil očekávání, která do něj lidé vkládali. Já jsem ho nevolila, protože jsem mu příliš nevěřila. Ale znám mnoho lidí, kteří ano. Volili hlavně naději. Jenomže teď jsou nespokojení.

Nastal nějaký posun v tom, co si lidé dnes mohou dovolit? Například ve svobodě žen?

Je to spíš horší. Ženské hudebnice mohly vystupovat už před Rúháním, ale teď najednou nemůžou. Nikdo neví, proč. Tak třeba minulý týden se měl uskutečnit koncert s dvanácti hudebníky. Vystoupení bylo zrušeno, protože tři z účinkujících byly ženy. Podle mého názoru se to zhoršuje. Ale když to takhle půjde dál, třeba se nakonec stane něco pozitivního. Možná.

Ženy mají povinnost nosit na ulici hidžáb? Jak to vnímáte, je vám to nepříjemné?

Samozřejmě, každá žena musí nosit na ulici hidžáb. Nařizuje to zákon. Jsem na to zvyklá a nevadí mi to. Podle mě existují větší problémy než šátek. Nemůžeme třeba zpívat na veřejnosti. Potřebujeme prostě víc svobody a hidžáb je něco jako symbol.

Jaký by byl trest, kdybyste si šátek nevzala?

Je to nezákonné a mohli by mě dát do vězení. Nejsem si tím jistá, ale možná by mohlo dojít až k popravě.

Zpátky k dokumentu. Mohl se na něj někdo v Íránu podívat? Alespoň v tajnosti?

Samozřejmě, že ne. Možná někdy v budoucnu. Ukázala jsem ho jen svým rodičům a těm se moc líbil.

Jste v kontaktu s hudebníky z Francie? Nauvažujete o nějakém dalším koncertu v Evropě?

Ano, jsem s nimi v kontaktu a příští týden se setkáme ve Francii. Po koncertě v Íránu měli oni sami další v jejich zemi a předváděli tam dokonce písně v perštině. Bylo to báječné, poslali mi odkaz. Chtěli bychom mít další společné vystoupení. Ale na to potřebujeme sponzora.

Čtěte také speciál deníku ECHO24.cz věnovaný letošním filmům na festivalu Jeden svět 2015.

Sára Nadžafí studovala skladatelství a klavír na univerzitě v Íránu. Hraje dále na kytaru a má ráda i elektrickou kytaru. V roce 2013 se jí podařilo v Teheránu uspořádat koncert dvanácti hudebníků, na kterém vystupovaly a zpívaly také ženy. V současné době dává dívkám soukromé lekce hudby.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.