Vladimír Drha: Snažil jsem se bejt poctivej

Minulý týden, 21. června, zemřel v 73 letech filmový režisér Vladimír Drha. Svět filmu, i toho českého, je rychlý a drsný, sejde z očí, sejde z mysli, což bohužel v Drhově případě bylo obzvlášť kruté: poslední jeho roky života byly poznamenány krutou nemocí, rakovinou horního patra. Tak možná už ne každému blesklo, že to byl v 80. letech jeden z nejzajímavějších zdejších režisérů, že na jeho filmy, počínaje debutem Dneska přišel nový kluk (1981) s Markem Brodským, se chodilo se zájmem právě proto, že byly jiné než ostatní, které byly obvykle nijaké. Byly zvláštním způsobem nekašírované, autentické ve výběru prostředí i herců – a neherců, v rámci možností byly „společensky kritické“. A měly atmosféru. U Drhy se vracelo něco z české nové vlny druhé půlky 60. let, něco, co ti, kteří ji nemohli zažít (to byl třeba můj případ), si právě skrz Drhovy filmy a televizní inscenace mohli udělat aspoň intuitivní představu, o co šlo.

Vladimír Drha, jenž se narodil 7. května 1944, patřil do „Generace normalizace“. Tak se jmenuje knížka, kterou před pár měsíci s podtitulem „Ztracená naděje českého filmu?“ vydal Národní filmový ústav. Formou rozhovorů je v ní přiblíženo třináct osobností, které začaly studovat na FAMU v druhé polovině 60. let, tedy v čase uvolnění a rozkvětu přinejmenším filmu, a skončily ji na začátku normalizace. Kniha by stála za samostatnou recenzi, ale nyní zde poslouží jako vzpomínka na jednoho z té generace, tedy Vladimíra Drhu. Rozhovorů Vladimír Drha moc neposkytl, v posledních letech už vůbec ne.

„Můj táta byl skalní fanda biografu. Miloval pohyblivý obrázky, a tak asi od tří let mě bral do biografů. Viděl jsem všechno, co se dalo. Neuměl jsem ještě číst, ale podle obrázků jsem poznal, co se hraje. Mými biografy byly ty vysočanské, Odboj, Olympia. Chodil jsem na střední školu zahraničního obchodu v Resslovce, myslel jsem, že budu cestovat, pak mě to přešlo.

Do ročníku jsem nastoupil na podzim 1963. Naším hlavním pedagogem byl pan profesor Elmar Klos a jeho asistentem Jiří Hanibal. Oba byli skvělí učitelé. Nevykládali a nepoučovali, ale povídali si s námi. Něco jinýho byl třeba profesor Otakar Vávra, ten byl někde vysoko. Byl to dědek protivnej, ale silná osobnost, měl jsem pocit, že je pořád mladej. Jeho Zlatá reneta nebo Romance pro křídlovku jsou dosud nádherné filmy. (…)

Šel jsem na rok na vojnu do Armádního filmu a tam začal můj zlej osud. To bylo v osmašedesátém. Natočili jsme tam pět filmů. Když jsem tam přišel, řekli mi, že jedu za týden do Humenného. Tam jsme začínali. Kameraman byl otrávenej, že musí dělat s nějakým uchem. Karel Hložek. Dej mu pánbůh nebe. Dojeli jsme do Humenného a nikdo ze štábu se mnou nemluvil. Já jsem si dovolil dát pokyn kameramanovi. On za deset minut přišel a říká: „Dobrý, co mám dělat dál?“ Skamarádili jsme se úžasně. (…)

No a v devětašedesátým do začalo. Tyhle filmy se zasloužily o to, že jsem pak nemohl nic dělat. Filmy ještě dostaly cenu v Karlových Varech, ale pak byly zakázaný. Říkali, že je to nemravný pro vojáky a že to neskýtá pravdivý obraz o naší armádě. Já mám ty filmy dost rád. Mám pocit, že jsou autentický. (…)

Já jsem občas dostal zaplaceno za to, že jsem odevzdal něco, co se pak netočilo. Nějaký náměty nebo tak. To bylo krušný. Pak se někdy v roce 1972 ozvali z publicistiky z televize. (…) Potom mě taky angažovali na Rodinnou poštu. To byl velmi oblíbený pořad pro ženy, pro rodinu, kde se řešily problémy domovů důchodců, školních jídelen a my jsme to měli proložený písničkama. Tím jsme to vylepšili, ale tam byly furt nějaký problémy. Třeba jsme točili vinobraní a tam nesmělo být vidět, že někdo pije. Nesměl třeba být vidět kostelík v pozadí. (…)  

Elmar Klos nám vždycky říkal: „Prosím vás pěkně, stane se vám, že nebudete mít co dělat. Nikdy nepiště do šuplíku! To je na houby, vždycky dělejte, co se vám zamane. Nic není zbytečný. Když vám daj režírovat dechovku, režírujte dechovku, ono se vám nic nestane!“ Musím říct, že jsem se toho držel. Já jsem opravdu dělal nějakej pořad s dechovkou a neublížilo mi to. (…)

Film jsem natočil až v roce 1979. Jednu povídku z filmu Jak rodí chlap. Natočil jsem povídku a měl jsem točit celovečerák, Tisíc gólů proti fotbalu. Já jsem se sportem neměl v životě nic společnýho. Vyděsil jsem se a přepsal scénář. Měl jsem výborný obsazení. Řezníka měl hrát Vlastimil Brodský. Za tím jsem přišel, protože jeho syn mi mezitím hrál ve filmu Dneska přišel nový kluk. Takže celovečerák jsem po nějakém čase měl. (...)

Já jsem byl ve straně už na střední škole. Určili, kdo půjde k pohovorům. Asi to vybírali podle prospěchu nebo mě někdo doporučil. Šel jsem tam. Možná i díky tomu jsem se dostal na FAMU. Ale spíš ne, protože jsem později zjistil, že jsem měl nejlepší výsledky. (…) Pak přišly za normalizace prověrky kvůli těm armádním filmům a div že mě nepopravili. Četl jsem posudek a divím se, že jsem nešel sedět nebo něco. Vyhodili mě. (…)

Díky tomu, že jsem měl úspěch s filmem Dneska přišel nový kluk, měl jsem pak víc projektů. S tím filmem jsem si zažil svých pět minut slávy. Na festivalu v Sanremu za mnou přišel americký kritik a sdělil mi, že mají v Americe stejné problémy, jako se řeší v tom filmu. Ve Varech jsme dostali Cenu za debut, Cenu ekumenické komise a Cenu FIPRESCI. Tu jsem přebíral od šéfa poroty kritiků na chodbě vedle toalety, protože na pódiu to zaznít nesmělo. (…)

V roce 1987 jsem natočil Citlivá místa podle scénáře Kataríny Slobodové, napsaného pro Janu Brejchovou a Terezu Brodskou. Dodnes jsme hrdý na to, že si mě Jana vybrala jako režiséra potom, co viděla moji Restauraci, natočenou podle Buninovy povídky. (…) My jsme měli s Janou Brejchovu spoustu plánů. Chtěli jsme točit film o Zdence Braunerové. To byla výtvarnice, která žila na přelomu století. Velká chuligánka, úžasná osobnost. František Kožík o ní napsal hezký dvoudílný román. Jana znala velmi dobře Purše (ředitel Barrandova, jp). Říkala, že za ním půjde, že za to nic nedá. Byla hvězda. Byli jsme domluvený s Martou Kadlečíkovou, že by napsala scénář. Jenže Puršova žena Darja, která byla Ruska, řekla, že to chce napsat ona. Jana ji přemlouvala: „Darjenko, to by vám dalo hroznou práci.“ Ona že ne, že je to úžasná látka. Co naděláte, když paní ředitelová chce… Dala nám to přečíst a bylo to k nepoužití. (…)

Pro mě rok 1989 nebyl žádným novým startem. Byl jsem šťastnej, že přišel, ale brzy jsem pocítil, že nejsem zrovna vhodnej typ pro novou éru. Nikdy jsem neměl vlivné známé, nemám lokty, neumím lichotit, neoplývám sebevědomím. Nikdy jsem díru do světa neudělal, vždycky jsem se snažil bejt poctivej. (…)      

Ale snažil jsem se pracovat. Natočil jsem pár pohádek, hodně televizních dokumentů, pár televizních filmů a seriálů. Pak přišla nemoc. Už šest let jsem nejedl a nepil, živím se třikrát denně trubičkou přímo do žaludku, po ozařování hůř slyším, vypadám podivně a po půl hodině procházky se cítím unaven jako po túře… Ale žiju…“

Citováno z knihy Generace normalizace. Ztracená naděje českého filmu?

Marie Barešová, Tereza Cz Dvořáková