Nikomu jsem neublížila, jenom sobě. Vlasta Chramostová má 90 let
Události našeho života, od nichž sami počítáme vlastní dospělost, bývají nejrůznější. A tak se jednoho dne, už je to hodně dávno, přihodilo mně, přísně střežené dívce, že jsem směla sama večer do divadla. Tenkrát se jmenovalo Realistické a na programu byla Krásná paní Ševcová. Hlavní představitelka mě na první pohled uchvátila. Seděla jsem blízko, snad ve třetí řadě, a ona hrála pro mne, bavila se jen se mnou. Jako by mě, v soukromém hovoru, prvně zasvěcovala do života krásných, dospělých žen – jak to v něm chodí a jak to nakonec dopadá. Byla jsem v hledišti tak úžasně sama. Nikdo na mne nedohlíží, jen ta krásná paní na mě co chvíli pohlédne, a vypráví mi o věcech, co jsem ještě nezažila. Věřila jsem jí každé slovo, měnila jsem se v onu postavu a prožívala její drama. Teprve o přestávce jsem se koukla do programu: Vlasta Chramostová se jmenuje. První herečka, kterou jsem si zapamatovala.
Pak jsem ji viděla ještě v mnoha rolích, třeba ve Vinohradském divadle, v Divadle Za branou. Jako Marii Stuartovnu, Plajznerku v Dalskabátech, Arkadinovou v Čechovově Rackovi… To už sedával kdosi vedle mne, jak tak život pokračoval. Jednou četla paní Chramostová vlastní pohádku ve Večerníčku: Chlapeček si vezme žehlicí prkno, dá je přes židli a jsou to křídla od aeroplánu… I já měla stejně staré dítě. Když jsem se dověděla, že moji oblíbenou hvězdu potkalo lidské neštěstí, proplakala jsem celý večer.
Vlastu Chramostovou jsme viděli i v televizi a ve filmových rolích, jako Past, Až přijde kocour, Spalovač mrtvol, a byl to pokaždé zážitek.
Přišla doba Pražského jara a bohužel i normalizace. Tenkrát se mi prvně podařilo s paní Chramostovou opravdu promluvit. V psychiatrické léčebně, kam jsem chodila navštěvovat svého muže, když ho potkal podobný osud: jeho ze zaměstnání propustili, Chramostová odešla sama, na protest proti vylučování jiných. Místo už pak nikde nesehnala. Pro herečku je to velká tragédie. Jestliže se dal psát samizdat do šuplíku a tisknout v zahraničí, hrát divadlo určitě ne.
Vlasta Chramostová se přesto nevzdala. Zakládá známé Bytové divadlo pro přátele disidenty, kde se hrají Seifertovy Všechny krásy světa, Pavlíčkova Zpráva o pohřbívání v Čechách, Hra na Macbetha – Shakespeare v úpravě Pavla Kohouta. Představení jsou samozřejmě „navštěvována“ i obtěžujícími estébáky a mívají dohru v Bartolomějské ulici. 1977 podepisuje Chramostová Chartu. V roce 1989 je spolu s Libuší Šilhánovou odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody za dopis Jakešovi a Adamcovi k bouřlivému Palachovu týdnu. Ale dostává i Cenu svobody v Kodani.
Přicházejí revoluční změny, o nichž bude herečka jednou psát s citovým nábojem a vášní. Záhy dostává čestné členství v Národním divadle, a samozřejmě zas konečně hraje. 28. října je jí na Hradě udělen Řád TGM.
Pak se jednoho dne začne na ulicích rozdávat tiskovina Rudé Krávo, se jmény těch, kdo údajně spolupracovali s StB. Nešlo jak známo vždycky o spolupráci, stačil i podpis, ve slabé chvilce. Bývalý manžel byl přítelem v padesátých letech popraveného Šlinga, byl vyloučen z KSČ i z rozhlasu, kde zaujímal významné místo. Ona ho nedokázala opustit, přitom jí velmi záleželo na herecké kariéře, čehož si byli svůdci vědomi. Zvali ji k výslechům, kde jí jako herečce lichotili, útočili na profesionální ješitnost. V její situaci se i za tím dalo cítit strach. „Herci jsou závislí, vázaní, využitelní,“ řekl kdosi. Nakonec podepsala.
Samozřejmě si myslela, že na ně vyzraje. Nevyzrála. Třebaže, jak se prokázalo, nikoho nepoškodila, teď se ocitá na pranýři. Valilo se na ni zklamání a závist, jejímž předmětem byla současná uznání a řády. A z druhé strany pocit nespravedlnosti. Výčitky těm druhým. Copak si všechno neodtrpěla? Copak ten někdejší bojovný odchod z divadla ze solidarity k propuštěným, nebyl vykoupením za tu chvilku slabosti? Role, které mohla za ta léta sehrát a k nimž dostaly šance kolegyně, minou ji přece už navždycky! Je čestnou členkou Národního divadla, ale divadelní svět ji nepřijímá, jak sama trpce zvažuje. Nikomu jsem neublížila, jen sama sobě. Hlavou jí běží příběhy kolegů z minulosti, a je to hořké, trýznivé přemýšlení. Bolavé, protože ona především sobě nemůže odpustit, jak už se tak stává lidem, kteří nejsou bez svědomí.
Teprve po dvou letech zoufalství, zloby a bezmocného trápení nacházím sílu a překonávám nechuť probírat se tím materiálem. Svůj „osobní spis“ čtu pomalu a štítivě, všechno se vynořilo znovu. Je strašně těžké, vidět svou blbost a naivní vychytralost, která si myslí, že obelstí Mefista. Jediné řešení nakonec vidí v cestě neúprosné sebereflexe. Dokud neodpustím sobě, neodpustím ani ostatním.
Kniha, v níž se ze všeho vyzpovídá, je velké morální vítězství člověka nad sebou. Umění přijmout odpovědnost za svůj život, ať byl jaký byl. Píšu o minulosti, ale ráda bych pro dnešek… S novým tisíciletím chci začít žít naplno dneškem, budu-li mít jaký…
17. listopadu, v den národního svátku, se Vlasta Chramostová dožívá devadesáti let. Pokud se s ní snad ještě někdo nesmířil, má k tomu dobrou příležitost. Pro mne zůstává tou obdivovanou herečkou z let mého dospívání.
