Turecko lídrem islámského světa? Rozehrálo riskantní hru

Navzdory rostoucímu napětí ve vztazích se Západem se vzdušné síly Turecka opět objevily na ostravských Dnech NATO a turecké zbrojovky letos poprvé přijely na brněnský veletrh IDET, kde byla islámská mocnost dokonce hlavním partnerem. Pro znalce a fanoušky ovšem o žádné překvapení nešlo, protože turecký zbrojní průmysl už řadu let prožívá velkou expanzi, která se dá označit za důkaz i nástroj nynějších ambicí Ankary.

Nikdy nebylo žádným tajemstvím, že Turecko se stalo členem NATO prakticky jen díky svojí výjimečné geografické poloze. Se severním Atlantikem toho má společného velmi málo, ale o to významnější vliv má ve Středomoří, zejména v jeho východní části. Díky kontrole Bosporu a Dardanel mohlo značně omezovat aktivity SSSR v této oblasti a v krajním případě se mohlo stát jakýmsi „četníkem“ blokujícím sovětské loďstvo v Černém moři. Navíc Turecko nabízelo strategicky ohromně cenný prostor pro vojenské základny.

Ze základen na jeho území totiž bylo možno ohrozit jih Sovětského svazu a současně působit i na Blízkém a Středním východě. To samozřejmě chápala i Moskva, jež po první světové válce hodně usilovala o sblížení s Tureckem, ale chápal to také Adolf Hitler. Dosud není příliš známým faktem, že třetí říše svého času toužila začlenit do Osy i Turecko, s jehož pomocí by mohla jednak uskutečnit operaci proti sovětskému Kavkazu z jihu, jednak provést rozsáhlejší bojovou činnost proti britským državám v regionu.

Ankara však sovětským i nacistickým svodům odolala, do druhé světové války se nezapojila a po jejím skončení se jednoznačně hlásila k Západu. Své směřování jasně prokázala mimo jiné tím, že vyslala brigádu o počtu cca 5000 mužů do korejské války. Tím se začalo budovat stále trvající přátelství Jižní Koreje a Turecka, ale byl to i zajímavý příslib, protože Turecko mohlo Západu výhledově nabídnout rovněž působivý lidský potenciál.

Vstup do Aliance tedy byl oboustranně pragmatickým rozhodnutím a do Turecka záhy začaly proudit zbraně z USA i západoevropských velmocí. Málokdy ale šlo o nejmodernější techniku a o Turecku se občas hovořilo i jako o „odkladišti“ starších aliančních zbraní. Ankara si však nestěžovala, protože pro svou velkou armádu, po USA druhou nejpočetnější v NATO, logicky potřebovala obrovské množství takřka jakékoli výbavy.

Členství Turecka ovšem rozhodně nebylo bezproblémové. Dlouhodobě napjaté byly jeho vztahy s Řeckem, což kulminovalo v létě 1974, kdy Turecko podniklo invazi na Kypr, kde pak vznikl (nikým kromě Ankary neuznávaný) kvazi stát „Severokyperská turecká republika“. Dosud tak trvá právně hodně groteskní situace, kdy vojáci členského státu NATO okupují část členského státu EU. Strategická důležitost Turecka ovšem byla tak zásadní, že se ostatní členové Aliance rozhodli toto delikátní téma víceméně ignorovat.

Západní země se fakticky postavily na stranu Turecka i v tzv. kyperské raketové krizi, která se odehrávala v letech 1997–1999. Šlo o to, že vláda „řecké“ části Kypru hodlala v Rusku koupit moderní protiletadlové raketové komplety S-300PMU-1, což ovšem Turci pokládali za hrozbu pro svou bezpečnost. Situace eskalovala a mohla nejspíše přerůst až ve válku s Řeckem, avšak západní diplomatický tlak donutil Řecko a Kypr k ústupku. Koupené systémy byly rozmístěny na Krétě a Ankara se mohla oprávněně pokládat za vítěze.

Posléze však došlo k důležitým změnám také v samotném Turecku, protože roku 2002 poprvé vyhrála volby islamistická strana AKP, v jejímž čele stál energický Recep Tayyip Erdogan. Je jistě velmi lákavé označit tento rok za klíčový zlom, avšak ve skutečnosti v Turecku probíhaly zásadní společenské proměny už delší dobu. Vzestup AKP byl spíše důsledkem, ačkoliv nelze pochybovat o velkém přispění samotného Erdogana.

Od rozpadu osmanské říše probíhala v Turecku důsledná sekularizace, již zahájil Mustafa Kemal alias Atatürk („Otec Turků“) a která směřovala k vytlačení islámu z veřejného prostoru do pozice čistě soukromé věci každého Turka. Naproti tomu strana AKP předložila „moderní“ a „umírněný“ islamismus, jenž neměl být protikladem „kemalovského“ nacionalismu, ale jeho doplňkem. Voliči tuto nabídku přivítali, což pořád trvá, a tak se navzdory občasným výkyvům těší strana AKP i sám Erdogan vysoké podpoře.

Evidentně ji příliš neoslabují ani čistky a jiné změny, jež se dějí po neúspěšném (a s odstupem dost podezřelém) pokusu o vojenský převrat, jenž se odehrál v létě 2016. Nabízí se tu paralely s postupem jistého diktátora, který také vyhrál nesporně demokratické volby, také se postupně stal neomezeným vládcem a také využil pro posílení moci fingovaný pokus o puč (a také nosil knírek). Jméno si laskavý čtenář zajisté dokáže doplnit sám.

Turecko se v každém případě stalo vzorem pro „umírněné“ islamisty, protože AKP vystoupila k moci díky úspěchu ve svobodných volbách, což samozřejmě nabídlo inspiraci. Není divu, že Turecko získalo vůdčí úlohu v procesu tzv. arabského jara, neboť opozice v arabských zemích doufala, že zvítězí podobným způsobem. Zřejmě ne všichni si však všimli i „čertova kopýtka“ schovaného v Erdoganově politickém programu.

Turecko (respektive osmanská říše) kdysi vládlo celému muslimskému světu. Osmanský sultán byl formálně chalífou, tedy duchovním vůdcem všech muslimů. Kemalistická revoluce znamenala konec tohoto pojetí a Turecká republika se stala národním státem Turků. To, co nabídl Erdogan, však reprezentuje do určité míry návrat k osmanské imperiální tradici. Již zesnulý Samuel Huntington předpovídal ve svém Střetu civilizací, že zemí, která má nejlepší šance vyšvihnout se na pozici „jedničky“ islámského světa, je právě Turecko.

V arabských státech se však právě proti tomu začal zvedat odpor, protože vzpomínky na vládu Osmanů většinou nejsou příliš pozitivní. Mezinárodní Muslimské bratrstvo je leckdy vnímáno jako „expozitura“ AKP a ambice Turecka patří mezi důvody roztržky mezi Katarem (kde mají Turci vojenskou základnu) a dalšími arabskými státy. Šejkové zjevně nechtějí připustit, aby se jim do jejich záměrů ještě pletl ambiciózní Erdogan.

Turecké ambice nejsou vždy ve shodě se zájmy Západu

Turecký vzestup stále více znervózňuje i členy NATO a EU, jelikož je zřejmé, že Turci již sledují vlastní mocenskou agendu, jež není právě ve shodě se zájmy Západu. Kemalisty řízené (a tudíž sekulární) Turecko by zřejmě našlo západní podporu i pro svou případnou mocenskou expanzi v regionu, kdežto islamistické Turecko usiluje o hegemonii pod praporem islámu, což znamená zjevnou hrozbu. Ostatně i proto Američané tolik podporují Kurdy, které chápou jako „pojistku“ proti příliš velkým choutkám Ankary.

Turecké ambice dokládá i rozmach zbrojního průmyslu, který produkuje pozoruhodně širokou nabídku techniky od obrněných transportérů po bezpilotní letadla. Turecko vyvíjí také domácí tank Altay a stíhací letoun TF-X, chystá vlastní lehkou letadlovou loď Anadolu a představilo i demonstrátor laserové zbraně. Oficiálně byl dokonce prohlášen záměr udělat Turecko do roku 2023 zcela nezávislým na importu vojenské techniky.

Onen poslední záměr je ovšem prakticky neuskutečnitelný. Je hodně příznačné, že dva nejvíce ambiciózní zbrojní projekty potřebují technologické transfery ze zahraničí. Tank Altay je totiž částečný derivát typu K2 Black Panther z Jižní Koreje (vzpomeňte si na přátelství obou zemí), kdežto s vývojem TF-X asistuje britská zbrojovka BAE Systems. Také v řadě dalších projektů tureckých zbraní lze spatřit zahraniční stopu, byť zdaleka ne jenom tu západní, jelikož Ankara už delší dobu praktikuje jakousi „politiku všech azimutů“.

Je známo, že Turecko nedávno podepsalo smlouvu o pořízení ruských kompletů S-400 Triumf (ironií osudu následovníků typu S-300 z „kyperské raketové krize“), ale poněkud méně známý je fakt, že Turecko již dříve zakoupilo od Ruska obrněná vozidla, transportní helikoptéry nebo protitankové rakety. Další nepříliš známou skutečností je tichá zbrojní spolupráce s Čínou, jež se týká raketové techniky, což také budí značné znepokojení.

Nejde ovšem jen o to, že některé turecké dělostřelecké raketomety čerpají z čínských typů, ale také (či spíše zejména) o to, že Turecko vyrábí balistické rakety krátkého dosahu Yildirim, jež evidentně vycházejí z čínského typu B-611. Turecko navíc avizovalo, že má v plánu zavést do výzbroje i rakety dlouhého dosahu coby „zastrašující“ zbraně, a objevují se i zprávy, že za tím účelem hodlá navázat bližší spolupráci s Pákistánem.

Turecko se také hodně snaží uspět na mezinárodním trhu se zbraněmi. Mezi jeho zákazníky se řadí mj. Ázerbájdžán, Kazachstán či Turkmenistán. Právě to by mohl být ovšem kámen úrazu, jenž by mohl rozvrátit křehké (a oboustranně vypočítavé) sbližování Ankary a Moskvy, neboť Kreml hledí s rostoucí nelibostí na to, jaké aktivity vyvíjejí Turci ve Střední Asii. Velmi silně se orientují na „turkickou kartu“ (tedy apel na etnickou a jazykovou příbuznost) a díky kooperaci s Čínou stále zvyšují svůj vliv, kdežto Moskva zřetelně ztrácí.

Lze říci, že Turecko rozehrálo velmi složitou, ambiciózní a riskantní hru, jejímž výsledkem se nemá stát nic menšího než vzestup (či spíše návrat) na pozici lídra islámského světa. Současně je však zřejmé, že zdaleka ne všechno vychází. Arabové většinou nejsou příliš nadšení z myšlenky, že by jim fakticky opět vládli „Osmané“, západní země jsou z ambicí Ankary stále nervóznější (a to vůbec nepadla zmínka o tom, jak Turecko využívá migrační krizi) a nelze příliš sázet ani na to, že by dlouhodobě vydrželo porozumění s Ruskem.

Prezident Erdogan šikovně využil turbulence a komplikace ve vztazích Západu, Ruska, Číny a arabských států, aby navázal a upevnil různá spojenectví. Hlavní slabinou tohoto pragmatismu (či spíše oportunismu) je však právě závislost na mezinárodním napětí, jelikož oteplení vztahů mezi dalšími velmocemi by logicky přineslo ztráty Turecku, jež by tak (ve své historii zdaleka ne poprvé) mohlo na své přílišné ambice doplatit.