Krizové poučení z Velké války
Letošní rok probíhá mimo jiné ve znamení připomínání začátku první světové války. Takové připomenutí by ovšem nemělo mít jen historickou povahu, neboť dějiny by nám měly sloužit i jako zdroj poučení pro budoucnost. „Velká válka“ (jak se jí tehdy říkalo) propukla již před sto lety a její kulometné masakry znamenaly brutální konec bezstarostné elegance 19. století, ale i v současnosti nám může sdělit ledacos užitečného.
Ona charakteristika 19. století je totiž do značné míry klamná, protože za těmito kulisami se odehrával nelítostný boj politických, ekonomických i vojenských zájmů velmocí. Svět zažíval fakticky první vlnu globalizace a mnoho národů usilovalo o své místo na slunci. Podobností s dneškem může být víc, než se zdá. Zajímavé poučení z Velké války může nabídnout třeba vyvrácení trojice dosud oblíbených omylů.
Omyl č. 1: Válku zavinilo císařské Německo a Rakousko-Uhersko.
Částečně určitě ano, výhradně rozhodně ne. Je dosti pravděpodobné, že konfliktu mocností už se prakticky nedalo zabránit, protože po něm toužily téměř všechny, ačkoli z různých důvodů. Německo potřebovalo kolonie a trhy pro bouřlivě expandující ekonomiku, kdežto Habsburská monarchie chtěla upevnit pozice na Balkáně, a navíc potřebovala sjednocující konflikt, jenž by stmelil stále více rozhádané národy říše.
Jenže válka přitahovala i jiné. Britové chtěli zastavit expandující Německo, Francie toužila po odvetě za porážku u Sedanu roku 1870, carské Rusko také směřovalo na Balkán a Itálie chtěla získat část území Rakouska. Snad jediný, kdo válku nechtěl (ač na ní nakonec nejvíc vydělal), byly USA. Atentát na Františka Ferdinanda d’Este (jenž paradoxně patřil mezi odpůrce války) byl jen perfektní záminkou pro sérií mobilizací a vyhlášení války, jež byla dávno naplánována velmocemi, které se prostě a jednoduše chtěly poprat.
Omyl č. 2: Německo a Rakousko-Uhersko musely válku zákonitě prohrát.
Určitě ne. Německý Schlieffenův plán, tzn. záměr rychle (do konce roku 1914) porazit Francii a následně se otočit proti pomalu mobilizujícímu Rusku, byl celkem realistický a Francouzi se zachránili jen těsně a se štěstím. Až následný zákopový pat zásadně změnil charakter války, ze které se staly kruté ekonomické závody, v nichž Berlín a Vídeň, tísněné námořní blokádou, jednoznačně musely tahat za kratší konec provazu.
Ani to však ještě definitivně neurčilo výsledek války, protože ještě poslední německá ofenzíva v roce 1918 (tzv. Kaiserschlacht), jejíž taktika již předznamenávala „bleskovou válku“, mohla všechno změnit. Němci už asi nemohli vyhrát válku, ale mohli ještě „vyhrát mír“, resp. mohlo se jim podařit dosáhnout přijatelného příměří. Neuspěli tehdy také proto, že naše legie ovládly Transsibiřskou magistrálu a nedovolily návrat statisíců propuštěných německých zajatců, kteří by situaci na frontě dost možná obrátili ve prospěch Berlína.
Omyl č. 3: Válku definitivně ukončila Versailleská mírová smlouva.
Formálně sice ano, avšak reálně boje pokračovaly ještě několik let, zejména ve střední Evropě (vždyť i Československo si muselo hranice s Polskem a Maďarskem doslovně vybojovat) a na území bývalého carského Ruska. Velmoci krutě podcenily schopnosti rudých zkonsolidovat toto gigantické území a udržet se u moci. Tehdejší převládající názor by dobře vystihla slavná filmová věta: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.“
Vůbec nejdůležitější však bylo to, jak se Versailleská smlouva postavila k Německu. Přestože se stále mluví hlavně o vysokých reparacích, Němce ve skutečnosti nejvíce ponížilo to, že jim vítězné velmoci (hodně pokrytecky) přiřknuly veškerou morální vinu za válku. Pro demagogy typu Adolfa Hitlera pak již nebylo obtížné tuto frustraci přetavit do vzdoru, z něhož nacistický režim mohl čerpat svou počáteční popularitu a dynamiku.
Versailleská mírová smlouva, přestože se svým tvůrcům mohla tehdy zdát jako krásný výtvor, v sobě nakonec obsahovala více než dostatek pastí, jež následně připravily půdu pro druhou světovou válku. Po té toužili jak poražení, tak i někteří z neuspokojených vítězů. Lze dokonce narazit na dost zjednodušující, ale zajímavý a do jisté míry oprávněný názor, že ve skutečnosti vlastně proběhla jenom jedna světová válka, v níž sice bylo vyhlášeno jedno dlouhé (přibližně dvacetileté) příměří, ale základní schéma zůstalo.
Jaké poučení lze tedy z „Velké války“ a mýtů o ní vyvodit pro dnešek?
Za prvé, ne vždy se dá úplně jasně určit viník války, protože některé konflikty vzniknou i z oboustranného odhodlání aktérů podstoupit ozbrojenou konfrontaci.
Za druhé, i nepřítel, který vypadá jako poražený, se ještě může vzchopit k činu, který může změnit výsledek.
A za třetí, když válka skončí, neměla by skončit způsobem, jenž by připravoval válku další. Snad si tato poučení uvědomují i ti, kdo usilují o vyřešení krvavých konfliktů v současném světě.
