Proč si Putin vydržuje údělného knížete Kadyrova?
Týdeník Echo
NOVÉ
1
Během minulých dvou týdnů se ve světových médiích začaly objevovat informace o brutálních represích proti homosexuálům ze strany bezpečnostních složek v Čečensku. Zprávy o bití, mučení a zřizování de facto koncentračních táborů pro gaye působí šokujícím dojmem dokonce i na poměry autoritářské reality současného Ruska. Jenže Čečenská republika, dlouhodobě nejméně stabilní součást Ruské federace, je co do extrémních společenských jevů mimořádná i v divokém kontextu putinovského režimu.
Jestliže architekt návratu k imperiální slávě carských časů, stejně jako k mocenskému významu z dob sovětských Vladimir Putin je, kulantně řečeno, komplikovaná figura, jeho nejvěrnější poddaný a zřejmě i blízký osobní přítel Ramzan Kadyrov, prezident Čečenska, je postava téměř komiksově bizarní. Přesto se mezi politiky největšího státu planety dá těžko najít muž výraznější a především nebezpečnější. Kadyrov vládne stylem údělného knížete, mixuje korupci, oligarchii, centralizovanou osobní moc i náboženství do mimořádně obludné podoby.
Čečenský debakl
Ramzan Kadyrov se narodil roku 1976 jako druhorozený syn muslimského klerika Achmada Kadyrova. Spolu s otcem bojoval proti ruské armádě v první čečenské válce (1994–1996). Dělal otci velitele osobní stráže, tehdy ještě relativně malého útvaru, známého jako Kadyrovci. Ramzanův otec vyhlásil ruským invazním silám džihád. Vzhledem k obrovské převaze Rusů apeloval na čečenské povstalce, že je povinností každého muže zabít alespoň sto padesát okupantů. Příslušníci kavkazského národa s dlouhou tradicí guerillového boje ještě z dob carské nadvlády si výzvu ke svaté válce proti ruským káfirům vzali k srdci. Na silvestra roku 1994 vjely do centra Grozného kolony ruských obrněnců. Koordinace postupu mezi jednotlivými kolonami byla nedostatečná, chyběly mapy, část osádek tanků a bojových vozidel pěchoty tvořili nezkušení branci. Pak na rádiové frekvenci útočících sil promluvil cizí hlas. Řekl „Vítejte v pekle“, jak později shodně vzpomínalo několik ruských důstojníků. Past zaklapla. Malé, pohyblivé týmy Čečenců s protitankovými střelami rychle zlikvidovaly čela a zadní jištění obrněných kolon, tanky, uvězněné hořící technikou v úzkých ulicích, byly proti nepříteli rozmístěnému v nejvyšších patrech domů nebo v suterénech pod úrovní vozovky bezmocné. Prakticky celá jednotka na hrotu ofenzivy, 131. majkopská brigáda, byla do několika hodin zmasakrována. Rusové přišli o více než 200 tanků a obrněných transportérů. Během prvních dnů roku 1995 se do ruského týla po jednom či po skupinkách trousili dezorientovaní a hladoví vojáci, hrstka těch, kteří přežili od začátku katastrofálně zpackanou operaci. Novoroční útok na Groznyj se stal zřejmě největším debaklem ruské armády od konce druhé světové války.
Rusům se na jaře Groznyj nakonec podařilo ovládnout, ovšem za strašlivou cenu. Ve dvousettisícovém městě bylo zabito asi pětatřicet tisíc civilistů a pozorovatelé OSN označili Groznyj, vystavený kobercovým náletům a palebným přepadům ruské artilerie, za „nejzničenější město světa“. Problémy Rusů však nekončily, spíše naopak. Do Čečny se začali hrnout islámští radikálové, řada z nich se zkušenostmi z výcvikových táborů afghánských mudžahedínů. Muži jako saúdský polní velitel Ibn Al-Khattab, pod jehož velením provedli povstalci několik zničujících přepadů ruských konvojů v horských průsmycích na jihu země. Zrnitá povstalecká videa s troskami zničené techniky a zvířecím děsem v očích zajatých ruských záklaďáků posloužila jako ideologické lákadlo pro příliv dalších ultrakonzervativních wahhábistů. Čečenským separatistům se nakonec překvapivým útokem ze srpna 1996 podařilo znovu dobýt i Groznyj. Kreml – ve snaze vyhnout se druhému Afghánistánu – projevil ochotu zasednout k jednacímu stolu. Nově ustanovená „Čečenská republika Ičkerie“ si během vyjednávání vymohla de facto úplnou nezávislost na federální vládě.
Země bez zákona
Jestliže v prvních fázích války projevoval mezinárodní tisk i veřejné mínění, zejména v postsovětských republikách, Čečencům jisté pochopení, renomé nového státu bleskově uvadalo. Příběh o hrdém horském národě, o vzdoru ruské brutalitě vzal rychle za své. Rozvrácená, válkou zdecimovaná Čečna byla krajinou bez zákona, Divokým východem, kde roli banditů a desperátů převzali místní islamističtí warlordi. Nejrychlejším zdrojem příjmu pro malé armády polních velitelů se staly únosy rukojmích, zejména těch ze Západu. Zdravotnický personál, humanitární pracovníci, žurnalisté představovali pro šéfy povstaleckých skupin nejsnažší cestu k dolarům. A právě tehdy začal skutečný mocenský vzestup kadyrovského rodinného klanu.
Achmad Kadyrov, ač sám absolvoval Islámskou univerzitu v Taškentu a od roku 1995 zastával pozici tzv. velkého muftího (vykladače islámského práva), byl k zahraničním wahhábistům značně kritický. Po první válce se řady jeho Kadyrovců rozrostly z osobní stráže do útvaru o několika tisících mužů. V březnu roku 1999 byl na letišti v Grozném unesen moskevský vyslanec ministerstva vnitra, generál Genadij Špigun, a už tak extrémně napjaté vztahy mezi federální vládou a republikou opět eskalovaly naplno. Achmad Kadyrov, náboženská autorita a hrdina první války, se odhodlal k bezprecedentnímu kroku a přeběhl na ruskou stranu. A s ním i tisíce mužů pod velením jeho syna. Uzavřel pakt s Rusy, jimž před lety vyhlásil svatou válku.
Druhá čečenská válka byla ve své „horké“ fázi mnohem kratší než ta první. Trvala od srpna 1999 do dubna 2000 a fakticky skončila dobytím Grozného ruskou armádou a proruskými milicemi. Město bylo podruhé během pěti let zcela zničeno. Kadyrovci i tentokrát bojovali na vítězné straně, jen na té druhé. Odměna byla rychlá: čerstvě zvolený prezident Putin, pro kterého se řešení čečenské otázky stalo úhelným kamenem domácí politiky, jmenoval Kadyrova hlavou nové administrativy. Čečna i Rusko před sebou ale měly dalších devět let boje proti islamistům, jejichž cílem vždy bylo vytvořit v oblasti tzv. kavkazský chalífát. V horách se stále válčilo a separatisté také rozpoutali masivní teroristickou kampaň v ruských městech: Moskva, Stavropol, Beslan, útoky měly stovky obětí. Putin, zvolený jako silový prezident s vizí, jak vyvést Rusko z chaosu a ponížení 90. let, chtěl výsledky – a chtěl je rychle.
To byla chvíle pro Ramzana Kadyrova. Voják, sportsman a vášnivý boxer měl poprvé možnost předvést skutečný rozsah svých dovedností. Jeho otec, relativně umírněný klerik ze staré školy, měl na starosti „oficiální“ obnovu země, zčásti financovanou z federálních dotací. Byl tváří nového režimu, mužem v obleku, kterého Kreml ukazoval světu. Jeho syn hrál docela jinou roli. Kadyrovci, neoficiální soukromá armáda, podléhající pouze jemu a otci, zahájili ve spolupráci s ruskými silami brutální kampaň s cílem pacifikovat separatisty.
