Kvitová, Rittig a čeští intelektuálové
Populistický požadavek poslance Humla na odebrání občanství Petře Kvitové se nakonec stal významným společenským tématem, ke kterému se vyjádřili prezident nebo ministr financí. Našel dokonce silnou odezvu i v intelektuálních kruzích různého světonázorového zaměření. A každý si z tématu nakonec vzal, co potřeboval. Debata tak končí u otázek loajality elit, vztahu obyvatel ke svému státu a identifikace s ním. Zaznívala dokonce tak absurdní srovnání, kdy se rezidentura Petra Kvitové dávala na úroveň rezidentuře poradce, také světové třídy, Ivo Rittiga. Každý, kdo je v Monaku, patří do stejného pytle.
Kontext diskuse je vždycky podstatný. Je tedy důležité, kdo a s jakými pohnutkami ji vyvolal. Poslanec Huml, který diskusi vykopl, nebyl dosud znám jako politický myslitel. Nelze ho také podezírat, že by se v poslední době začal zabývat otázkami státoprávními nebo rolí elit ve společnosti. Jeho nejsilnější kompetencí byl rozbor dopravní situace na českých silnicích a lze si jen těžko představit, že by náhle rozšířil své dosavadní obzory. Jeho požadavek vůči tenistce Kvitové má spíš souvislost s jejím úspěchem, tedy druhým vítězstvím ve Wimbledonu. Pokud by to mělo být jinak, a skutečně ho trápila nízká loajalita českých vysokopříjmových elit (sportovců, umělců, podnikatelů), určitě by debatu nezačal právě s jejím jménem. Mohl uvést ty, kteří v těch vysokopříjmových kategoriích jsou mnohem déle než Kvitová - například Tomáš Berdych, Jaromír Jágr nebo další sportovci. Jenomže oni v ten okamžik žádného velkého úspěchu nedosáhli. Šlo o relativizaci a zpochybnění konkrétního úspěchu. A jak nejlépe toho dosáhnout? Přes peníze. Peníze totiž dělají mezi lidmi největší peklo.
Pokud Humlovi a dalším, kteří jeho úvahy začali zeširoka rozvíjet, šlo skutečně o upřímný zájem, aby lidé, kteří jsou nositeli občanství České republiky, platili doma také daně, mělo by se začít nejprve těmi, kteří peníze v zemi vydělávají a kteří jsou s jejím fungováním spjatí více než hrstka sportovců světové úrovně. Nehledě na to, že si lze těžko představit absurdnější začátek diskuze o daňové optimalizaci elit než poukazováním na daňové optimalizace sportovců. Sportovci jsou ti poslední, kteří krizi identity vůči státu způsobují. Jsou to právě oni, kteří jediní nějakou sounáležitost, jinak pasivního obyvatelstva k českému státu, vyvolávají (Kdo neskáče není Čech!) Bohužel. Češi jinak hrdost či loajalitu vůči svému státu moc nepociťují. To je ale na jiný diskurz.
Samozřejmě sportovci, přestože jsou oblíbenci davu, mají vůči státu stejné povinnosti jako kdokoliv jiný. A jistě lze vést diskusi, jaké povinnosti vyplývají z držení českého pasu. A může se společnost dohodnout, že český občan musí odvádět daně jen českému státu. To ovšem česká legislativa nevyžaduje. A pro společnost by jistě bylo důležitější, aby potřebu změny zákona ilustrovala na jiných případech než na těch, kteří zemi přinášejí dobré jméno. A našlo by se jich dost. Těch, kteří jsou přihlášeni v Monaku nebo ve Švýcarsku a vydělávají své peníze tady, je mnohem víc než několik vrcholových sportovců.
