To by bylo, aby se na vás něco nenašlo

Patří k politikům, kteří vyzývají občany k účasti v parlamentních volbách nejdramatičtějšími výroky. Dříve blízký spolupracovník legendárního předsedy lidovců Josefa Luxe, poté jeho nástupce a dnes předseda strany TOP 09, kterou vede v tandemu s Karlem Schwarzenbergem již potřetí do voleb. Miroslav Kalousek tvrdí, že voliči rozhodnou o osudu nejméně dvou dalších generací.

Proč jde o nejdůležitější volby od listopadu ’89? Čeho se můžeme dočkat?

Dosavadní volby měly zásadní střet na pravolevé ose, šlo o více nebo méně přerozdělování, více nebo méně regulací. To byla hlavní priorita voleb mezi levicí a pravicí. Pravolevý střet je v těchto volbách stále, nicméně hlavní prioritou jsou jiná rozhodnutí, která mohou mít dalekosáhlejší dopad než na jedno volební období. Zaprvé ty volby do značné míry rozhodnou, zda budeme svobodní suverénní občané, kteří se budou moci spolehnout na férové chování svého státu, anebo zda budeme zastrašení zaměstnanci jakéhosi holdingu, kteří si nebudou jisti vůbec ničím, protože státní instituce budou jednat ve jménu moci, nikoliv ve jménu zákonů. Tím druhým podle nás zásadním rozhodnutím je otázka dalšího směřování České republiky v rámci EU. Jakkoliv z toho nemáme radost, vícerychlostní Evropa už je realitou – a tady jsme přesvědčeni, že je v bytostném národním zájmu České republiky, aby zůstala v rychlém pruhu EU. Ocitneme-li se na periferii, tak svým dětem a vnukům připravujeme osud, jaký zažívají dnešní Ukrajinci, když k nám jezdí za prací. Špatná rozhodnutí v těchto otázkách nejdou napravit snadno a nejdou napravit brzy, proto teď tvrdíme, že jde o všechno.

Historik Igor Lukeš označil vyhlídku, že se Andrej Babiš stane premiérem, za konec demokracie. Souhlasíte?

Je to konec té liberální parlamentní demokracie, kterou jsme získali v Listopadu. Dodal bych k prohlášení profesora Lukeše, jestliže někdy bylo potřeba ze všech sil bránit pozitivní změny, které přinesl pád komunismu, tak je to teď, v těchto volbách. Samozřejmě že oligarchie babišovského typu by nebyl systém jako před rokem ’89, ale každý z nás by měl mnohem méně individuální svobody nejenom pro své soukromé podnikání a pro svůj každodenní život. Oba dva jsme žili v komunistickém režimu a víme, že státní moc z nás ze všech, ať jsme dělali cokoliv, dokázala udělat zastrašené zaměstnance. Těch, kteří se nenechali zastrašit, bylo zatraceně málo – a platili za to obrovskou cenu. Režim, který se tady jednoznačně snaží zavést ANO, a zdatně mu v tom sekundují komunisté, má zhruba stejný cíl. To prostředí bude jiné, ale zase z nás budou zastrašení zaměstnanci. Rozhlédněte se už dnes v novinářské obci a zkuste si spočítat, kolik vašich kolegů už se nechalo zastrašit a přestalo být suverénními novináři. Každý z nás má zkušenost s podnikateli, kteří říkají, kluci, já vám fandím, ale nechci mít problémy s finanční správou.

Když budu jako slušný zaměstnanec chodit do práce, přece mně nic nehrozí ani hrozit nebude, ne?

To je stejné, jako když obhájci nelegálních odposlechů říkají, že když se chováte slušně, je přece jedno, když vás někdo odposlouchává. Není to jedno, když někdo prolomí vaše soukromí. Pokud někdo demontuje brzdy a pojistky, které garantují vaši svobodu a vaše soukromí, stáváte se závislým, aniž byste si to v té chvíli třeba uvědomoval. Tady dám příklad desítek registrů, které prolomily naše soukromí. Zcela bezprecedentně ten stát o nás ví úplně všechno, nejenom kde máme své bankovní účty. To bych možná ještě přežil, ale zná i veškeré detaily o našem zdravotním stavu. To je nesmírně intimní věc, se kterou se často nesvěříte ani svým nejbližším. Informací, které si o nás stát svými registry nasbíral, je tolik, že vám garantuju jako člověk, který dělal státního úředníka osm let, že jsou systémově nezpracovatelné tak, aby z toho byl nějaký užitek. Ty mají primárně jediný cíl: aby toho stát na vás věděl co nejvíc. Kdybyste zlobil, to by bylo, aby se na vás nic nenašlo.

To se může po volbách ještě změnit k horšímu?

Můžete si přečíst knihu Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím. Komentoval jsem ji slovy, že jsem se s Andrejem Babišem jednou zasnil nad tou knihou – a probudil jsem se v Bělorusku. Ta kniha skutečně navrhuje demontovat celou řadu demokratických brzd a pojistek.

I když současná podoba demokracie skončí, nějaká forma vlády jistě bude nastolena. Nenastane přece anarchie...

Naopak. Autokratická řízení a vlády pevné ruky vždy vedly ke snížení kriminality a k větší bezpečnosti. Od doby římského práva má každá civilizovaná společnost jednu zásadu: že je lépe propustit sto vinných než zničit život a potrestat jednoho nevinného. Autokraté to mají obráceně. Je lépe potrestat sto nevinných, než aby vám utekl jeden vinný. Logicky jediný režim v Itálii, který se dokázal efektivně vypořádat s mafií, byl Mussoliniho režim. Nepotřebovali žádné důkazy. Vinný, nebo nevinný, berte to všechno. To už není země pro svobodného člověka.

Osvícený diktátor udělal ze Singapuru za třicet let jednu z nejbohatších zemí na světě. Třeba by to stačilo také většině Čechů.

Kromě Singapuru můžu uvést i Chile. Poměrně krvavý diktátor tam dal dohromady ekonomiku, ale fakt je, že si uvědomoval, že má-li ta ekonomika fungovat dál, může existovat pouze ve svobodném trhu – a svobodný trh nemůže fungovat bez svobody. On sám naplánoval demontáž toho režimu pevné ruky. Nicméně pro mě jsou to nepřijatelná řešení. Uvědomuji si, že po nich ve společnosti může být poptávka, pro někoho je míra osobní svobody menší priorita, než že chce mít rychle postavenou silnici, a to i za tu cenu, že sousedovi ukradnou pozemky.

Liší se současná situace od té po roce ’98? Tehdy jsme zažili vládu opoziční smlouvy, která rovněž vyřadila z provozu některé demokratické mechanismy.

Liší se výrazně. Samozřejmě opoziční smlouva omezila demokratické mechanismy, protože část vládní moci se tvářila jako opozice. Ale nebyla zasažena svobodná média, ta dál, po celou dobu plnila svou společenskou roli. Politici je nedostali pod svou kontrolu, a tak byla doba opoziční smlouvy jedna ohavná epizoda, jejíž plody občas ještě někde sklízíme, ale přece jenom epizoda. Dnešní stav je o to víc alarmující, že politici, kteří se snaží změnit ten systém k mnohem autokratičtějšímu, dostali pod svou kontrolu významnou část médií, a to buď tím, že je vlastní, anebo tím, že mají k dispozici poměrně neomezené reklamní prostředky. Jen se podívejte, kam jsme za těch pět let ušli! Kdyby byl před pěti lety jakémukoli politikovi prokázán takový konflikt zájmů a taková míra nepravdivých výroků jako Andreji Babišovi, měl by hodiny na to, aby rezignoval. Dnes komentátoři vedou „seriózní“ diskusi, jestli mu to náhodou v kampani nepomůže. Existuje ještě jeden významný rozdíl: do roku 2002 byl prezidentem Havel, dnes máme na Hradě Miloše Zemana.

Nemůže mít vláda silné ruky větší podporu, protože v Česku dochází k něčemu, jako je rozpad vládnutí? Podívejte se na dálnice: za poslední čtyři roky byly postaveny asi tak tři kilometry.

Půvabné je, že nejsilnější z tří vládních stran říká, že když nám svěříte celou vládu, bude to fungovat líp. No nebude, protože tato strana měla ministerstvo financí i ministerstvo dopravy a nese vážnou odpovědnost za to, že teď to evidentně nefunguje. Kdyby se jim to s dálnicemi stalo první rok vládnutí, mohli by se vymlouvat, že to neměli připravené, ale jim se to stalo ve čtvrtém roce. To je důkaz totální neschopnosti. Ale co je absurdní, že této straně je řada lidí ochotna věřit, že kdyby to dělala sama, bylo by to lepší. Vysvětlit se to dá jenom tím, že nemáme svobodný mediální trh.

Sobotkovu vládu jste nazval vládou promarněných šancí a utahování šroubů. Nebylo utahováním šroubů spíše období Nečasovy vlády?

To vás napadne v případě, že to vztáhnete k rozpočtové politice. Nečasův kabinet se potýkal s největší hospodářskou krizí, jakou jsme tady měli od druhé světové války. Když jsou špatné doby, šetřit se musí. Nikdo z nás to nedělal rád. Ale díky tomu, že jsme měli tu odvahu pro nepopulární opatření, prošla Česká republika krizí bez ztráty květinky. Pokud byste to vztáhl k výši vládních výdajů, mohl byste klidně říct, že jsme tehdy utahovali šrouby. Současná vláda, která nebyla schopná předložit jedinou reformu, byla neobyčejně pilná v zákonech, které omezují naši svobodu a uvalují na nás další represivní zátěž. Tím nemyslím zdaleka jen EET a kontrolní hlášení, ale třeba registry, které prolamují naše soukromí. V míře individuální svobody utáhla šrouby opravdu neobyčejně.

Druhým klíčovým rozhodnutím voleb bude podle TOP 09 otázka, jestli se pokusíme dostat do rychlejšího pruhu EU. K tomu přirozeně patří i přijetí eura. Opravdu to jsou nezbytné kroky?

Není úplně stoprocentní, že to tak musí dopadnout. O účasti v rychlém pruhu a dalších integračních procesech budou rozhodovat i jiná kritéria, zejména obrana a bezpečnostní zahraniční politika. Ale je vysoce pravděpodobné, že pro naši zemi, tak provázanou s eurozónou, půjdou hranice mezi rychlým a pomalým pruhem po hranici eurozóny. Nemáme jenom tento mezinárodně politický argument, máme řadu argumentů ekonomických. Není pravda, že euro je zkrachovalý projekt. Eurozóna je pátá nejsilnější ekonomika na světě a největší světový exportér i importér. I když země eurozóny na základě fiskál-kompaktu musejí konsolidovat veřejné rozpočty, eurozóna roste zhruba stejně rychle jako USA, které své rozpočty nekonsolidují. Pokud do eurozóny nevstoupíme, taky druhý den vyjde slunce a nebudeme trpět hlady, jenom přijdeme o spoustu šancí, které bychom mohli mít, kdybychom v eurozóně byli.

Proč bychom nemohli být druhým Švýcarskem s vlastní měnou?

Nejsme ani nikdy nebudeme jedním z významných center bankovního světa. Nejsme Velká Británie, velký ostrov se svojí City, který má vazby do celého světa. Nemůžeme se srovnávat s Norskem, kde jsou nesmírně bohaté zásoby ropy a zemního plynu. Srovnávejme se se zeměmi jako Rakousko a Holandsko. Když vstoupíme do eurozóny, budou exportéři zbaveni transakčních nákladů, nákladů s pojišťováním úvěrových rizik a budeme mít perspektivně mnohem stabilnější měnu. Možná by si měli všichni, kdo se pošklebují euru, odpovědět na otázku, co má ve finančním světě větší váhu, jestli euro, nebo česká koruna.

Musíme řešit vstup do eurozóny při těchto volbách?

Dnes je zřejmé, že eurozóna si pomalu začne tvořit své vlastní procesy a mechanismy. Může hrozit, že společný vnitřní evropský trh, díky kterému se má Česká republika tak dobře, se začne rozdělovat na dva trhy a že v rámci eurozóny bude to obchodování snazší. Tenhle vlak nám ujet nesmí.