Prohráli jsme bitvu, ale ne válku

Výsledky parlamentních voleb představují zemětřesení na politické scéně v České republice. Bezprostředním následkem takového jevu ze strany poražených bývají předpovědi neodvratné zkázy a výzvy k hrdinské smrti na barikádách. Nic takového Česká republika nepotřebuje. Výsledek voleb je vážným varováním, ale nikoli rozsudkem smrti nad českou demokracií. Další vývoj nadále závisí na občanech této země.

Věcný rozbor je prvním předpokladem rozumného postupu. Je skutečností, že od dnešního dne disponuje Česká republika antisystémovou většinou, sestávající z ANO (29,6%), Strany přímé demokracie (10,64%) a Pirátů (10,79%). Povaha a programové cíle těchto stran jsou ale natolik odlišné, že bezprostřední nebezpečí nehrozí ani demokratickému zřízení, ani zahraniční orientaci země. ANO je vlažně proevropské a poněkud autoritativní, Piráti jsou výrazně proevropští a výrazně liberální a SPD je ostře antievropská strana vůdcovského typu. Senát je spolehlivou brzdou proti scestným nápadům o přímé demokracii. Na žádné jiné zásadní změně se neshodnou. 

Druhým výrazným prvkem je odklon z levice do středu a na pravici. Komunistům (7,76%), kteří po léta těžili z demagogického naříkání na demokratický bordel, odlákal hlasy podobnou rétorikou Babiš, sociálním demokratům (7,27%), kteří dosáhli největších úspěchů jako umírněná středolevá strana, uškodil rétorikou třídního boje, která se dávno zajídá i komunistům, jejich vlastní lídr a Zelení (1,46%) doplatili na módně radikální výkřiky nezralého vůdce. Nová většina je středopravicová, ale tak jako antisystémová většina mají její strany, počítaje k nim populistickou leč velkokapitálovou ANO, euromrzutou, ale prozápadní ODS (11,32%), eurozapálené TOP 09 (5,31%) a STAN (5,18%) a všeobecně použitelnou KDU-ČSL (5,8%) málo společného.

Mnohým se tak jako nejrealističtější podoba nového vládního uspořádání jeví staré vládní uspořádání, s tím rozdílem, že dominantní ANO v něm bude diktovat svým demoralizovaným partnerům téměř vše. 

Nic z toho nevypadá jako konec světa, ale to neznamená, že žádné nebezpečí nehrozí. Pragmatické ANO by se snadno mohlo nechat zlákat vějičkami z Hradu přiživovanými Okamurou, komunisty a euroalergickou částí ODS k oportunistické cestě na Východ. ANO, Okamura a komunisté, možná i s podporou některých důvěřivějších Pirátů nemají daleko k ústavní tvořivosti a odstraňování brzd a pojistek, principů pluralismu a vlády zákona, které jim zatím brání řídit stát jako svůj majetek. A jestliže nesystémovým stranám chybí společný program a společný vůdce, aby realizovaly ty nejtemnější z nočních můr, liberálně demokratickým stranám zase chybí dostatečně silný mandát k tomu, aby jim zabránily napáchat značné škody.

Jelikož hráz tradičních politických stran padla, stává se po Senátu občanská společnost poslední linií obrany demokracie, vlády zákona a západní orientace. V podobné situaci se ocitla slovenská společnost v období vlády mečiarismu. Dokázala nejen zabránit těm nejhorším škodám, ale otevřít cestu k radikální demokratické transformaci, která se stala základem dočasného, ale opravdového slovenského hospodářského a politického zázraku.

Není samozřejmostí, že něco takového dokáže česká občanská společnost zopakovat. Hledání a nalezení účinné strategie nebude lehkou věcí. Přinejmenším je ale možné vyvarovat se těch nejhorších chyb. Bez nároku na úplnost jmenujme alespoň jednu:
S pravděpodobností hraničící s jistotou lze očekávat, že v nejbližších dnech nebo týdnech se objeví dokument svolávající do zbraně proti ohrožení demokracie, západní orientace, evropských hodnot, míru, bratrství a lásky. Bude podepsán skupinou více či méně známých osobností, které v dobré víře vyhověly oslovení hrstkou stejně dobře smýšlejících iniciátorů. 

Bude to nicméně chyba. V první řadě většina občanů usoudí, že záměrně dramatický jazyk prohlášení zcela neodpovídá méně dramatické povaze skutečnosti a je bojem proti větrným mlýnům. Za druhé, nevyhnutelně omezený okruh signatářů bude nahrávat úvahám, že jde o další pokus notorických elitářů, ostatně známých firem, že, získat kus moci nevolebními prostředky. A za třetí, výběrová povaha dané iniciativy povede jiné skupiny k formulaci dalších podobných iniciativ, vystavených podobným podezřením a obviněním. Celkový efekt, jak jsme se již mnohokrát přesvědčili, bude blízký nule.

K občanské společnosti by měla patřit pokora stejně jako patří pýcha a arogance ke světu stranické politiky. Její místo není na pódiu, ale pod ním. Jde-li stranické politice o moc, jde občanské společnosti o smysluplný život společnosti a ve společnosti. K tomu nejsou zapotřebí žádné funkce, žádní vůdcové, žádné sekretariáty a žádná hierarchie. Jediné, co je zapotřebí, je dobrá vůle ke spolupráci s každým, kdo je veden podobnou snahou. Co na tom, že jeho představa o smysluplném životě se může lišit od naší. Jeho svoboda je i naší svobodou.

Odtud není daleko k představě volné sítě nejrůznějších spolků, iniciativ a neformálních skupin, které dohromady vytvářejí jakousi paralelní polis ke světu stranické politiky. Nesoupeří s ním o moc, ale poskytují mu podněty a zpětnou vazbu. Současné prostředky komunikace jim umožňují navzájem spolupracovat v jakémsi virtuálním společenství. V zárodečné podobě už tato komunita existuje. Nemělo by být příliš obtížné ji rozšířit a provázat tak, aby fungovala jako jakýsi virtuální parlament. 

Prvním konkrétním cílem jakéhokoli takového společenství by měla být podpora kandidáta, který v nastávajících prezidentských volbách porazí současného prezidenta. Nejde jen o to, že Miloš Zeman poškozuje dobré jméno země a je neustálým zdrojem trapnosti, hrubosti  a nesnášenlivosti, ale o to, že v nové politické konstelaci může starý prezident znásobit výše zmíněná nebezpečí hrozící demokracii a zahraničně politické orientaci země. V čase, který zbývá do prezidentských voleb, asi občanská společnost není schopná shodnout se na jediném kandidátovi. Měla by ale být schopna včas rozpoznat, který ze stávajících kandidátů má nejlepší šanci Zemana porazit, a působit na ostatní, aby mu nestáli v cestě.

A v každém případě by měla být připravená stát se virtuální kampaní toho z demokratických kandidátů, který se probije do druhého kola. Všichni z nás se mohou stát roznašeči letáků, zvoniči na domovní zvonky, přesvědčovateli v metru a nosiči vody. Je nás zaručeně víc než voličů kterékoli politické strany v právě proběhlých volbách. A podaří-li se nám zvolit kandidáta, který třeba nemusí být ztělesněním všech našich tužeb a představ, ale bude ochoten respektovat a hájit Ústavu, právní řád, sounáležitost se světem civilizovaných hodnot a to, čeho jsme za posledních dvacet osm let dosáhli, pak se výsledek včerejších parlamentních voleb může jednou jevit jen jako jakási nepříliš úspěšná bitka v nikdy nekončícím boji za svobodu.