2 jaderné zbraně

Bomba do batohu. Největší a nejmenší jaderné zbraně

Témata:

Uplynulo šedesát let od dokončení série jaderných zkoušek, během které Amerika otestovala i jednu z nejmenších a nejpodivnějších nukleárních zbraní všech dob. Hlavice W54 se dala nést v batohu a patřila mezi výsledky snahy supervelmocí produkovat obrovské i trpasličí atomové zbraně. Dnes o co nejsilnější „Bombu“ stojí především KLDR, zatímco Donald Trump údajně podporuje obnovení výroby velmi malých jaderných hlavic.

Atomová puma „Little Boy“ shozená na Hirošimu měla ekvivalent kolem 15 kilotun, tedy sílu odpovídající explozi 15 000 tun trinitrotoluenu. Jak potom Američané a Sověti vyvíjeli větší a větší bomby, ekvivalenty rostly na stovky kilotun, aby se posléze začalo mluvit o megatunách neboli milionech tun TNT. To však už nebyly „jen“ klasické štěpné zbraně využívající štěpení uranu nebo plutonia, nýbrž tzv. termonukleární (v médiích běžně zvané také vodíkové) zbraně založené na slučování jader vzácných izotopů vodíku.

Kromě ničivé síly však rostla i cena, složitost a choulostivost jaderných zbraní. Poměrně málo lidí si uvědomuje, že jaderná zbraň je nesmírně křehká, protože zaručení její funkčností stojí a padá s mikrometrovými rozměry a milisekundovými časy. Pokud tedy kterákoliv ze součástek nepracuje s perfektní přesností, reakce neproběhne a zbraň selže. Jak někdo poznamenal, když se ocitnete v oblíbené „filmové“ situaci, kdy musíte rychle vyřadit „tikající“ nukleární bombu, zdaleka nejlepší je do ní párkrát praštit kladivem.

Na tento detail se často zapomíná i při diskusích o severokorejském jaderném arzenálu, neboť zmenšení hlavice tak, aby ji dokázala nést balistická střela, samo o sobě nestačí. Hlavice musí být i vysoce odolná, aby přečkala enormní tlakové, tahové a teplotní namáhání, které zákonitě provází tu strašlivou cestu atmosférou vzhůru a zase dolů. Bez mnoha praktických zkoušek se tento problém prostě nedá nasimulovat a úspěšně vyřešit.

Severní Korea však také nadšeně navázala na historické „závody“ o výrobu nejsilnější jaderné zbraně. V této hodně pochybné snaze zvítězil SSSR, když vyrobil proslulou „Car-bombu“, jež explodovala 30. října 1961. Zbraň s oficiálním názvem RDS-220 byla i vůbec nejvýkonnějším zařízením, jaké kdy lidstvo postavilo. Její exploze ve výšce asi 4000 m měla ekvivalent kolem 50 megatun a tlaková vlna třikrát oběhla zeměkouli.

Poněkud strašidelně však působí fakt, že „Car-bomba“ byla zkonstruována tak, aby mohla mít sílu ještě dvakrát vyšší, tzn. jako 100 milionů tun konvenční trhaviny! Vnucuje se jistě otázka, k čemu měly tak obludné zbraně vlastně sloužit. Pro něco takového by se totiž obtížně hledalo jiné využití než propagandistické. O tom, že právě to byl hlavní účel nejsilnější bomby, svědčí i groteskní nápad Sovětů poslat ji s pomocí kosmické rakety N1 na Měsíc, kde by její exploze, dobře viditelná i ze Země, demonstrovala schopnosti SSSR.

Naopak pod clonou utajení se odehrávaly „závody“ zcela jiné, a to snaha vyrobit malé jaderné zbraně, které by se daly použít na bojišti. Od května do října 1957 provedli Američané dodnes velmi kontroverzní sérii 29 jaderných zkoušek, mezi nimiž byly také testy miniaturních hlavic o síle jen desítek či stovek tun TNT. Tak se zrodila hlavice W54, jejíž různé varianty nabízely ekvivalent od 10 tun do 1 kilotuny TNT. Hlavice vypadala jako meloun o délce okolo 40 cm a průměru asi 27 cm a její hmotnost činila pouhých 23 kg.

Existovalo pro ni několik aplikací, mezi něž se řadila malá pěchotní bezzákluzová zbraň Davy Crockett s max. dostřelem okolo čtyř kilometrů. Vzhledem k radiaci z exploze by šlo o víceméně sebevražednou zbraň, což podtrhoval i nevhodný (nebo snad až příliš vhodný?) název, protože americký hrdina Davy Crockett zahynul při zoufalé obraně pevnosti Alamo. Nepřekvapuje, že v americké armádě nešlo o zrovna nejoblíbenější zbraň.

Ještě bizarnější však byla další aplikace onoho smrtícího „melounu“. Dostala označení SADM (Special Atomic Demolition Munition) a nešlo o nic jiného než o nukleární bombu vyrobenou tak, aby se dala přenášet v batohu, resp. v přepravním kontejneru na zádech vojáka, jenž by se s ní mohl snést i na padáku. „Speciální atomová demoliční munice“ byla krajním prostředkem pro případ třetí světové války v Evropě a muži amerických zvláštních jednotek s ní měli zničit mj. důležité mosty, aby zpomalili postup sovětské armády.

Ostatně i Davy Crockett měl podobné určení, jelikož jeho základním posláním bylo zasáhnout čela útočících sovětských tankových jednotek. Jestliže obrovská „Car-bomba“ byla v podstatě prakticky nepoužitelná, tyto miniaturní jaderné zbraně byly vyrobeny pro zcela konkrétní účel v nukleární válce, což je dělá svým způsobem ještě děsivějšími. Je však nutno poznamenat, že miniaturní jaderné zbraně vyvíjel i Sovětský svaz.

Dosud oblíbenou rekvizitou románů i filmů je „kufříková atomovka“ („suitcase nuke“). Zatím neexistuje zcela jednoznačný důkaz, ale řada svědectví a indicií shodně vypovídá, že skutečně vznikla sovětská zbraň RA-115, jež velikostí odpovídala velkému kufru. Dočkala se pochybné popularity díky tvrzením ruského generála Lebedě, že SSSR jich zhotovil stovky a část se jich ztratila. Právě to z ní udělalo tolik populární rekvizitu, ačkoliv strašidelnou teorii o „ztrátě“ již dnes takřka žádný odborník nebere příliš vážně.

Ale o tom, že něco jako RA-115 skutečně mohlo existovat, by se pochybovat nemělo, protože ani americká W54 nebyla vůbec nejmenší jadernou zbraní. Obě supervelmoci totiž vytvořily i atomové dělostřelecké granáty pro své houfnice ráže 155, resp. 152 mm, a tudíž jejich průměr nebyl větší než asi 15 cm. Objevila se dokonce informace, že USA mají nukleární granát i pro kanon tanku Abrams, což by znamenalo ráži 120 mm.

Jinak řečeno, technicky by nebyl vůbec žádný problém vytvořit něco, co známe ze sci-fi filmu Hvězdná pěchota, tedy nukleární zbraň odpalovanou z ramene, např. jako hlavici protitankové řízené rakety. Otázkou spíše je, k čemu by to bylo dobré. Tímto už se ale dostáváme na rovinu spekulací, protože od časů W54 urazily technologie atomových zbraní velký kus cesty, hlavně co se týče „čistoty“, tzn. omezení radiace a následného zamoření. Dnešní miniaturní nukleární zbraně by tedy vůbec nemusely být tak „sebevražedné“.

Neoficiálně se uvádí, že místo exploze nejmodernějších nukleárních bomb US Air Force by se mělo stát pro člověka bezpečným za řádově desítky hodin. A prý se pracuje na zbraních, které by mohly být natolik „čisté“, že by ona doba byla prakticky zanedbatelná. Taková vize působí na jednu stranu lákavě, ale na stranu druhou děsivě, protože v této situaci by asi leckdo pozbyl zábrany, které jsou s jadernými zbraněmi spojené.

Jistě existují situace, ve kterých by se použití malé a relativně „čisté“ nukleární hlavice mohlo jevit jako „menší zlo“. Svého času se mluvilo mj. o scénáři, že by se pákistánským islamistům povedlo obsadit nějakou tamní základnu se skladem jaderných zbraní. V této situaci by údajně Pákistán dostal od USA strašlivé ultimátum: Jestliže během několik hodin základnu nějak sám nezničí, pak to atomovým úderem provedou Američané.

O malých nukleárních hlavicích se hovoří i v souvislosti s protiraketovou obranou, protože by se mohlo jednat o vysoce efektivní nástroj pro likvidaci nepřátelských jaderných, chemických či biologických hlavic. V případě konvenčního zásahu by totiž i pouhé zbytky mohly způsobit velké ztráty a škody, kdežto po malé atomové explozi by se prostě vypařily. A pokud by tento výbuch proběhl ve vakuu kosmického prostoru, žádné zamoření by logicky nevzniklo, ačkoliv nějaké škody by asi napáchal elektromagnetický puls.

Pro malé nukleární zbraně existuje ještě jedna aplikace, která souvisí i s KLDR. Už řadu let se hovoří o tzv. nukleárním penetrátoru, což by měla být bomba či raketa pro destrukci odolných podzemních objektů. Tato idea vznikla již za studené války kvůli sovětským bunkrům, kdežto nyní se dostala na stůl kvůli bunkrům v Severní Koreji. „Nukleární penetrátor“ by se totiž měl „zavrtat“ hluboko do země, kde by nukleární exploze způsobila silné zemětřesení a zhroucený terén by takříkajíc „zavřel“ radiaci pod povrchem.

Je zajímavé, že americký Kongres v roce 1994 zakázal vývoj jaderných hlavic s ekvivalentem nižším než 5 kilotun, zřejmě aby zabránil onomu „de-tabuizování“, v roce 2005 však byl tento zákaz odvolán. Od té doby se průběžně objevují i zprávy o „nukleárním penetrátoru“ a mnoho odborníků předpokládá, že scénáře případné americké vojenské intervence proti KLDR patrně zahrnují i omezené nasazení taktických nukleárních zbraní.

Byl by to nesmírně paradoxní výsledek dlouholeté snahy „dynastie Kimů“ ochránit svůj režim před americkým zásahem. Pokud KLDR vyvinula svoje atomové a raketové zbraně proto, aby odradila USA od vojenské akce, pak uvěřila velmi rozšířenému omylu, který se pořád opakuje v médiích. Amerika prý nepůjde do války s nukleární mocností a Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí skončili právě proto, že nevlastnili „Bombu“. Toto tvrzení ale ukazuje jen na tragický nedostatek znalostí o americké jaderné doktríně.

USA by do války s jadernou mocností zaručeně šly, pokud by to bylo potřeba, ovšem s jednou „malou“ změnou. Od samého počátku konfliktu by totiž počítaly s tím, že budou muset použít svůj nukleární arzenál. Tímto krokem tedy KLDR svou reálnou bezpečnostní pozici vůči USA vůbec nevylepšila. Právě naopak, radikálně ji zhoršila! Totéž pochopitelně platí o výhrůžkách, jež Kimova propaganda chrlí. Pokud KLDR vyrábí, zkouší a projevuje ochotu použít atomové zbraně, musí se to vzít na vědomí a adekvátně odpovědět.

Pohrůžka „totálním zničením“, která na adresu KLDR zazněla od Donalda Trumpa, mohla být ve skutečnosti vzkazem pro Čínu, aby s Kimem laskavě něco provedla. Nelze ale pochybovat, že trpělivost USA skutečně takřka vypršela a vojenská řešení jsou na stole s větší vážností než kdy dříve. A je dost možné, že v zájmu „bezpečného“ zneškodnění severokorejského arzenálu Amerika pomalu pokládá prst na nukleární spoušť.


/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.